Něco k popukání (ledu)

Měl jsem dost dobrých důvodů sáhnout po letech po knize Michala Horáčka „Jak pukaly ledy“. Její autor bude třeba kandidátem na prezidenta, jedna z hlavních postav by se dožila osmdesáti let a listopad je tu natotata.

Takhle by to mohlo vypadat, že jsem nějaký vyznavač výročí. Ani ne. Spíše naopak. Musel bych však žít v lesích bez civilizačních vymožeností, abych unikl tomu mediálnímu humbuku.  Někdy si říkám, že okázalé projevy úcty památku významných lidí spíše poškozují, než že by k té úctě přispívaly. Ale je to asi věc vkusu, já jsem zastánce spíše civilnější piety, pokud už tedy vůbec nějaká musí být.

Horáčkovu knihou jsem si ale znova přečetl s chutí, přestože, nebo možná právě proto, že byla napsána rok po revoluci. Působí autenticky a vrací mě do doby, kterou jsem intenzivně prožíval, a na kterou rád vzpomínám. Neumím ověřit, jestli se vše odehrálo tak, jak to autor líčí, ale nemám důvod tomu nevěřit. Navíc je tento de facto deník podstatného, zhruba třistahodinového úseku revoluce zcela prost nějakých výkladů a spekulací, kterým se nedokázala vyhnout díla popisující události s větším odstupem.

Většina současných komentářů listopadových událostí mi přijde takřka nečitelná. Asi je to tím, že jsme od nich odpoutáni v jakési kritické vzdálenosti. Pěkně se nám hodnotí punské války nebo včerejší fotbal, ale události vzdálené cirka jednu generaci vnímáme podivně. Tedy vnímám to podivně já, a možná ti z vás, kteří je jako dospělí lidé prožili a do těchto dnů mohou sledovat a hodnotit všechny dopady, stejně jako já. Z toho možná plynou poměrně častá negativní hodnocení doby i politiků s ní spojených. Na jedné straně euforie listopadových dnů a na straně druhé určitá kocovina dodnes přetrvávající,nebo dokonce sílící.

V takřka bezprostřední Horáčkově reportáži nic takového není, ani být nemůže. A možná je to právě způsob, jakým se mají hodnotit události a lidé s nimi spojení. Z toho to principu by se neměl zpochybňovat význam Sametové revoluce, ani zásluhy lidí, kteří se na ni aktivně podíleli. To, že některé z nich následná doba semlela, a některé i svedla na scestí, je už věc jiná, stejně jako to, že zásadní demokratické změny kromě svobod přinesly i řadu problémů a mnoho nepravostí.

Často slýchám a čtu názory (a budu je možná číst i pod tímto článkem), že to celé bylo v podstatě připravené a naplánované, že postavy revoluce byly dosazené loutky a my jen kompars nějaké hry jakýchsi mocných loutkářů. Přestože je zcela jisté, že změny umožnil demokratizační proces v tehdejším Sovětském svazu a Západ aktivně intervenoval, nebylo nic předem dané ani jisté. Jako kdykoli jindy, i tehdy zcela konkrétní lidé v konkrétní chvíli ovlivňovali nebo dokonce určovali sled konkrétních událostí. Chaos tehdejší dnů však mohl mít docela jiný průběh, i to se dá domyslet při četbě této knihy. Upřímně řečeno nevěřím na jakési synarchistické komploty, historie se z mého pohledu dost podobá počasí, které také můžeme s určitou pravděpodobností na základě zkušeností a vývoje krátkodobě předpovídat, ale ne režírovat. Na rozdíl od počasí omezený okruh lidí může leccos ovlivnit, ale jak to nakonec dopadne, neví nikdo, protože, stejně jako u počasí, je ve hře absurdní množství proměnných.

Závěrem snad jen doporučení těm, které tyto události zajímají a knihu nečetli, aby tak učinili, a těm, co ji četli před mnoha lety jako já, aby si ji oživili. Vydá za řadu „moudrých knih“ pojednávajících o tom, co by se stalo, nebo nestalo, kdyby.... a co se stát mělo a nemělo. Dozvíte se v ní, co se reálně dělo a na základě toho lze i pochopit leccos z toho předtím a z toho potom.