Nečekané setkání

Kdyby se nad jímkou, ve které jsem stál po kotníky ve vodě, objevil medvěd nebo karpatský jelen, nevyvedlo by mě to tak z míry, jako zjevení v lesnické uniformě z třicátých let překryté pláštěm a s gumovým kloboukem na hlavě.

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 13. kapitola: Nečekané setkání         

Když v Poloninách začne pršet, neví, kdy přestat. Náš pobyt byl u konce a bouřky předchozích dnů vystřídalo trvalé působení tlakové níže. Vhodné počasí pro lov střevlíkovitých brouků, pohroma pro tesaříčkáře, v každém případě však dobrá záminka pro setrvávání v azylu seníku a příležitost pro mnohahodinové diskuse na rozličná témata místo řádného lovu v terénu. Nesporná kvalita diskusí obou vzdělaných diskutujících však po určité době počala unavovat dosud nevzdělaného víceméně pasivního posluchače. Co bych za to s odstupem let dal, být třeba zase jenom tím pasivním posluchačem…

Tenkrát jsem však dorůstal do fáze svého života, kdy jakákoli, byť zdánlivá nečinnost byla mnou vnímána málem jako zločin. Déšť pro mne rozhodně nebyl důvodem pro lenošení na seníku.

„Když půjdeš ven, promokneš a nastydneš,“ znělo varování toho, kdo musel dobře vědět, že jsem již mnoho let nebyl ani nemocný ani nastydlý.

„…a umřeš,“ doplnil otce sarkasticky Miloš.

„Měly by se prohlédnout a zlikvidovat pasti, budou plný vody,“ vymyslel mi náčelník pohotově činnost.

„A taky jímky,“ dodal, „budou plný tý vaší havěti.“

Program na dopoledne jsem tedy měl. Bylo teplo, takže jsem vyrazil pouze v tričku s náhradní košilí v nepromokavém batůžku od plynové masky. Podle plánku jsem poctivě dohledával kelímky s již dosti zředěným pivem, ve kterých se tu a tam nalézal chmelovým odérem přilákaný Carabus nebo jiný hmyzí opilec. Prolézal jsem i vodou zaplavené jímky, nevnímaje nikterak svoje okolí.

„Copak to tu děláte, mladý muži,“ zaslechl jsem za zády a krve by se ve mně nedořezal. To, co jsem spatřil, když jsem se rychle otočil, bylo jako zjevení z jiného světa. Přede mnou stál starý, vysoký, hubený muž v jakémsi kostýmu z třicátých let, který byl překrytý gumovým pláštěm, s gumovým kloboukem na hlavě

„Nebude-li to nějaký kolega entomolog,“ probodávaly mě bystré oči, které jako by nepatřily ke staré, vrásčité tváři.

„Nerad jsem Vás vylekal, pane kolego, dovolím si představiti se Vám: Antonín Pfeffer, jméno mé, lesník ve výslužbě.“

„Dobrý den, pane profesore,“ vykoktal jsem ze sebe, „já jsem Vás v tom klobouku nepoznal.“

„Tak Vy mne znáte? To je trapné, já si na Vás nemohu upamatovati, pane kolego.“

„To je v pořádku, pane profesore, byl jsem Vám představen mým otcem a už je to dost dlouho…, loni na entomologických dnech.“

Nestor české entomologie a předseda entomologické společnosti si mne opět pozorně změřil pohledem.

„Pan kolega Turner, Coleoptera Carabidae, není liž pravda? zvolal. Zmužněl jste, příteli, od našeho minulého setkání.“

Pokud jsem do té doby byl v rozpacích, nyní jsem už byl zcela vykolejen. To, že si mě profesor Pfeffer pamatuje a říká mi kolego a příteli bylo neuvěřitelné, stejně jako setkání s ním zde. Netušil jsem však, že si pan profesor patrně pamatuje ve svých šestasedmdesáti všechno a všechny.

„No a čím se mi můžete pochlubit, pane kolego? zeptal se mě. „Počasí máte ideální…,“ dodal vzápětí bez jakékoli známky ironie.

Napadl mě okamžitě Carabus variolosus a náš vydřený slepák.

„Ó, variolosus, ten tady žil kdysi poměrně hojně, dnes je to však unikátní nález. No a Duvaliopsis montanus, toho já znám pouze z literatury. To je mimořádný úspěch.“

Pochvala mě trochu uvolnila, takže jsem chtěl něco duchaplného pronést, ale pan profesor mě předešel.

„Já jsem od dnešního rána ubytován u pana Dulhúna, vy jste patrně s otcem u nějaké konkurence.“

„Ano, ano. My jsme s otcem a Milošem Kybalem ubytováni u pana Hopčaka.“

„Á, kolega Kybal je s Vámi, a já si právě lámal hlavu, kdo mi o Vás nedávno vyprávěl, no samozřejmě, kolega Kybal. Neměl bych Vám to říkat, ale mimořádně Vás chválil… Hopčak, Hopčak, není to ten pán s hákem místo ruky? Je to on. Úplná románová postava, nemyslíte?“

„Vy to tady musíte dobře znát, pane profesore?“ konečně jsem se zmohl na rozvitou větu.

„Já jsem tady, milý kolego, začínal, hned po škole v třicátém druhém, jako elév lesní zprávy Podkarpatské Rusi se sídlem v Užgorodě. Pět krásných let jsem tu prožil v karpatských lesích a celý život se sem vracím. Škoda, že po válce už jen na tuto stranu hranice.“

Pan profesor se na chvíli zasnil, čehož jsem využil k tomu, abych opustil jímku, ve které jsem stál po kotníky ve vodě.

„Nu, na tesaříky má pan kolega Kybal dnes trochu vlhko, asi třídí sběry s uplynulých slunečných dnů, pronesl s šibalským zábleskem v očích „kolega Pfeffer“.

„Ano, třídí s otcem úlovky z minulých dnů, byly opravdu bohaté, a také odpočívá po náročné výpravě za Pseudonophthalmusem pilosellusem poloninensisem.“

Nedovolil jsem si před vědeckou kapacitou použít nějaký familiární název, a tak jsem si při skloňování latinského jména našeho slepáka málem zlomil jazyk.

„Špatně se skloňují ty latinské názvy, že ano, klasická latina naštěstí v těchto případech nepoužívá jiný než prvý pád. Já jim tak raději říkám také slepáci, kůrovci a tak podobně.“ Pan profesor se opatrně otřel o svoji zájmovou skupinu. Byl specialistou na dřevokazné brouky, kteří jsou řazeni do mnoha čeledí s mnoha sty druhy, které zřídka přesahují třímilimetrovou velikost.

„A vy jste zde cíleně, pane profesore, na výzkumu nějaké konkrétní skupiny,“ osmělil jsem se již zcela nevídaně.

„Ano, ano. Posledních několik let se zajímám o čeleď Anthribidae. To jsou ti, co se vyvíjí v chorošovitých houbách. No a viděl jste někde jinde, pane kolego, více druhů a více exemplářů chorošů, než tady?“

„To jsem tedy neviděl,“ odpověděl jsem zcela popravdě.

„Myslím,“ pokračoval jsem, „že jsem v minulých dnech, v těch předbouřkových podvečerech, nachytal velké množství druhů této čeledi v letu do síťky… Téměř všechno, co jsem chytil, jsem viděl poprvé v životě, a to doma také pravidelně tímto způsobem lovím…“

„No tak to byste se, až materiál s otcem zpracujete, měl za mnou stavit na katedře. Oni mě tam totiž stále ještě trpí.“

„Jestli, pane kolego, nepospícháte domů, tak můžeme již dnes leccos probrat na cestě ke Stužici.“

Následovalo kouzelné odpoledne, a to rozhodně nejen proto, že se i počasí umoudřilo a občas vysvitlo slunko.

Kdyby nás toho dne někdo nezaujatý pozoroval (o čemž se dá úspěšně pochybovat) spatřil by velmi nesourodou dvojici – věkově a především módně. Já jsem byl tento den, stejně jako celou expedici, oděn do ustřižených maskáčů, trička a tenisek, kdežto pan profesor měl na sobě lesnickou uniformu sestávající se z pumpek, podkolenek, saka, košile a kravaty, vše jednotného odstínu zelené, a po dobu trvání deště měl přes sebe přehozen nepromokavý komplet. Pogumovanou čepici ale s posledními kapkami okamžitě vyměnil za tyroláček se sojčím pérkem. Na nohou měl vysoké kožené pohorky a v ruce okovanou hůl. Jelikož chodil podobně oděn i na schůze entomologické společnosti, vzpomněl jsem si vždy na jistého profesora biologie, ztvárněného Jindřichem Plachtou ve starém českém filmu. Jako by mu z oka vypadl.

Profesor Pfeffer dostál své pověsti stoprocentně. S archaickým vzhledem a mluvou kontrastovala bystrost, vnímavost a kondice mladého člověka. Pokud něco nevyprávěl, tak se ptal, a když jsem odpovídal, živě reagoval. Mezi hovory na různá témata, stále sledoval své okolí, pojmenovával květiny, hodnotil biotop…

V tlumoku kromě entomologického vybavení nesl i oběd, se kterým se se mnou přes moje protesty zcela samozřejmě podělil.

„Paní Dulhúnová mi zabalila jídlo na týden,“ komentoval. „No, vždyť to znáte, rozdali by se…“

Nakonec jsem byl snad i já jemu co platný. To, když byl vhodně ztrouchnivělý choroš vysoko na stromě.

„Přesně jak to říkal kolega Kybal, lezete po těch stromech jako veverka, pane kolego,“ padla pochvala.

Od té chvíle jsem lezl jako dvě veverky.

Den se chýlil a my jsme se v družném hovoru vraceli proti zapadajícímu slunci. Říkali jsme si „pane kolego“ vzájemně, neboť pan profesor si nepřál být oslovován „pane profesore“. Takto jsme dorazili k naší základně, kupodivu opuštěné. První mě napadla hospoda, ale pan Hopčak hbitě tlumočil vzkaz: jsme na loukách mezi Zbojem a Sedlicí.

Rozloučili jsme se tedy na rozcestí před Dulhúnovými s tím, že ráno pana profesora navštívíme v plném počtu.

Ke Zboji jsem pak kráčel coby pobočník nejvýznačnějšího, žijícího českého entomologa a lesnického odborníka evropského formátu s nosem minimálně nad úrovní čela. Zbylé členy expedice jsem našel snadno, na pastvině byli nápadní, jak mravenec ve výlevce, zvláště pak Miloš ve své obligátní červené kšiltovce. Rýpali se zde nadšeně v kravském trusu a všimli si mě, až když jsem stál metr od nich.

Všechno jsem jim hned překotně vyprávěl. Měli upřímnou radost.

Podle toho vypadalo i setkání následujícího rána. Dopolední společná vycházka byla vedena směrem na Riabu skalu a nesla se ve stejném duchu, jako ta včerejší. U pana profesora jsme mohli obdivovat stále stejnou přátelskou zdvořilost, skromnost i studnici informací.

Další den ráno pana profesora odvážel kolega z košické univerzity na jinou lokalitu. Úzkostně jsme si sdělovali, zdali náš učitel neobjíždí svá zamilovaná místa v nějaké zlé předtuše. Jak hluboce jsme se mýlili. Nekrolog pana profesora Pfeffra jsem četl s pohnutím za plných osmnáct let od tohoto setkání. Zemřel ve věku devadesáti tří let za svým psacím stolem nad rozepsanou vědeckou prací.