Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš…

Jenom bych rád věděl, jestli ti, kteří dnes šílí z úplatkářské aféry v motolské nemocnici, by dokázali takovému lákadlu odolat a nenechali se korumpovat, kdyby tu možnost měli?

Nechci v žádném případě obhajovat aktéry obří korupční aféry, ani relativizovat podstatu trestných činů, ze kterých jsou viněni, jenom mě tak i na základě vlastních zkušeností napadá, jestli to, co činili, není vlastně něco úplně normálního a společensky akceptovatelného, respektive jestli neakceptovatelnost skutků a chování obviněných nespočívá jen ve finančních řádech.

Ruku na srdce, kdo nikdy nebyl korumpován a kdo nekorumpoval? Vím, většina z nás tu zkušenost má, ale jedná se o částečky, dárečky či službičky v řádu stokorun nebo jednotek tisíců a řekl bych, že těžké svědomí má z toho málokdo. Vždyť přece o nic nešlo, nikoho to nepoškodilo a nikdo nebyl hnán k odpovědnosti.

Mám z korporátu zkušenost, že se dodavatelské firmy hodně snažili zavděčit se lidem, kteří měli vliv na to, jestli se bude odebírat jejich zboží, a ne zboží konkurence. Nešlo většinou o klasické úplatky, ale třeba o návštěvu luxusní restaurace, víkend na horách na jejich podnikové chatě, návštěvu moravského sklípku atd. a atp.

Pamatuji si, že jsem si přijetí takové pozornosti dokázal snadno morálně zdůvodnit. Zboží, o které se jednalo bylo stejné jako u konkurence, cena byla už dříve jasně stanovena a můj benefit šel na vrub nákladů dodavatele, tedy byl ze zisku. Nikdo nebyl poškozen. Myslím si, že tento formát se dá zevšeobecnit na banálnější případy, ale i na ty mnohem významnější.

Princip je sice stejný, ale je rozdíl, jestli je těch prý obligátních 5% (v podobě služby, věci či peněz) z deseti tisíc, z milionu nebo z miliardy. A zcela zásadní je skutečnost, zdali není posléze někdo poškozen tím, že se tím navýší cena zakázky, a to ne o těch 5%, ale třeba o třicet, a zdali se posléze úplatky nestanou standardem pro každý obchodní vztah, což se zřejmě stalo v Motole.

Zamýšlím se nad těmito záležitostmi maje pocit, že zloba lidu vůči korupčníkům nebývá založena na morálních principech, ale často na závisti, že se někdo dostal na pozici, kde to sype, a mně nedá nikdo nic, nebo naopak musím solit, když něco nadstandardního potřebuji. Radost z odhalení zločinného spiknutí je pak projevem zadostiučinění, že se voda dovařila a ta svině v ní spočinula.

Bez ohledu na trestnost korupčního počínání i na trestní sazbu s tím spojenou, která se prolíná se sazbou pro spáchání prosté vraždy, je pocitové hodnocení takovýchto skutků přeci jenom asi trochu jiné. Každého normálního člověka musí pohoršit, když někdo stařence v tramvaji ukradne peněženku s důchodem. Jsou-li však zneužity prostředky z dotace EU, kdekdo si patrně řekne: „Ti (oblíbení ONI) mají peněz dost, to nikdo ani nepozná“.

Myslím si, že tyto modely jsou v nás hluboce zakořeněny. Okrádání státu uskutečněné třeba naplněním podstaty trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví bylo vnímáno v rámci hesla „kdo nekrade alespoň hodinu, okrádá vlastní rodinu“, jako hrdinský čin a mnozí se po změně režimu prezentovali tak, že to vlastně nebyla zlodějina, ale projev odboje.

Asi všichni známe „normalizační“ komedii Jáchyme, hoď ho do stroje, ze které je známá hláška použitá v názvu článku. Její podstata se možná dá aplikovat i na tuto kauzu. Kdyby motolští korupčníci inkasovali od dodavatelských firem jen nějaké ty dárečky a protislužbičky, možná by se nikdy na nic nepřišlo, protože by ani nebyl nikdo nijak poškozen. Jenomže oni ti již dříve bohatí a mocní lidé ztratili soudnost – zbláznili se. Počali kasírovat od úklidových firem, od prodejen s občerstvením a pochopitelně od stavebních firem, kterým si řekli o desítky milionů, což se dramaticky dotklo cen zakázek.

Není mi těch obviněných mužů vůbec líto, měli volbu, nikdo je ke korupci nenutil, nicméně stali se součástí systému, který takové jednání umožňuje a společenské klima je asi takové, jaké jsem ho popsal. Lidé jsou k lumpárnám náchylní a bohužel to většinou není morálka ani svědomí, co je od jejich páchání může odradit, ale je to pouze strach z postihu.

Nedávné odhalení korupce v motolské nemocnici bude mít, doufám, pro její aktéry fatální důsledky. Bude to pád ze společenských výšin na společenské dno, přesun z extrémního luxusu do vězeňských cel a snad i zásadní majetkový postih. Ludvík i Budinský jsou moji vrstevníci a přiznám se, že bych nechtěl posledních deset let aktivního života strávit v base, z čehož se jeden může klidně i zbláznit. Takže: „Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš…“