Ne, ne, já nemusím, já už ho vidím…

 …a má i ty velký zahnutý zuby nahoru… Stačí po půlnoci vyjít z domu a výjev z letité roztomilé vánoční reklamy se stává realitou. Bohužel se tento výjev neodehrává při řezání smrčku v lese, ale prakticky uprostřed města.

Žiji na předměstí městečka, které je bez nadsázky rozoráno. Parkové trávníky, cesty, příkopy, předzahrádky, přístupné sady, prostě vše, kde se dá prasečími rypáky provést hluboká orba. Rozoraný je i prostor na náměstí ve středu města, což znamená, že stáda prasat musela projít kilometr zástavbou po chodnících a silnících a stejnou cestou se vrátit zpět do svých denních útočišť, kde patrně plánují další své výpravy.

Z toho je patrné, že divočáci ztrácí svou přirozenou plachost, díky které nejsou ve volné přírodě člověku nebezpeční, tedy až na situace, kdy se člověk (ještě hůře člověk se psem) dostane shodou náhod mezi bachyni a její zvědavá mláďata. S prasaty v zástavbě a na komunikacích je to však jiné, tam se může snadno stát, že ta mohou být vyplašena a počnou zmatkovat. Divoké prase má jako inteligentní zvíře emoce a ke zmatkování vysloveně sklony. Snadno si lze asi představit, že metrákové zvíře „v nervech“ může být i nebezpečné.

Mohu posloužit docela nedávnou osobní zkušeností: Kolem půlnoci jsem venčil své dva psy v nedalekém parčíku, který ze dvou stran lemuje silnice a třetí, pomyslnou přeponou trojúhelníkového prostoru je asfaltová cesta. Na konci parčíku si vesele ryla skupina prasat, ta nás uviděla, ale neutíkala. Shodou okolností se počala z obou silnic přibližovat auta, která svými světly zvířata vyplašila a ta začala zmatkovat. Jedinou únikovou cestou bylo místo, kde jsme stáli. Psi štěkali a vzpínali se na vodítcích, na která jsem je pochopitelně připnul. Prasata v panice kroužila parčíkem, a nakonec odběhla uvolněnou silnící dál do sídliště, odkud jsem zanedlouho uslyšel křik patrně jiného pejskaře.

Je jasné, že kanci mohli napadnout psy, mohli vběhnout pod kola projíždějícím autům a stádo mohlo klidně smést jiné procházející lidi. Takže to vypadá jako problém, a to už i problém bezpečnostní, nejen estetický, kdy se veškerá městská zeleň i soukromé pozemky mění v tankodrom. Na toto téma se všude diskutuje a lidé si na městském úřadě stěžují, protože se docela logicky bojí a málokdo se chce o svůj domov dělit s divočáky. Mám pocit, že na to úřady prakticky nereagují, a tak se asi jen čeká, až se stane nějaký incident, který konečně někoho přiměje k akci. Ovšem k jaké akci?

Abych nebyl neobjektivní, před několika dny myslivci skutečně nějaký zátah zorganizovali, mělo to prý vést k vytlačení černé zvěře z města. V zásadě nikdo neví, jak ta akce probíhala, ale všichni vidí, že neměla absolutně žádný efekt. Logicky ani žádný význam mít nemohla, protože divoká prasata žijí v okolních lesích a do města se stahují v noci a nad ránem. V lese extrémně přemnožená prasata téměř nikdo neloví a ve městě se samozřejmě lovit nemohou.

Už je docela dlouho jasné, že se jedná o systémový problém, který se netýká jen divočáků, ale vlastně veškeré volně žijící zvěře. Je zcela neudržitelným anachronismem skutečnost, že touto problematikou se prakticky zabývá jen zájmová organizace, jejíž podstatou je zábava, zvaná lov. K přemnožení černé zvěře přispělo řada okolností: mírné zimy, změny v zemědělské činnosti apod., ale primárně jsou za to zodpovědní sami myslivci, kteří do svých honiteb divočáky vysadili a podporovali jejich množení – aby bylo co střílet.

Do poloviny minulého století se divoká prasata v kulturní krajině prakticky nevyskytovala, pro veškeré majitele lesů, polí a luk byla jejich přítomnost nežádoucí.  To se změnilo s rozvojem všelidové myslivosti. Myslivci organizovaní ve svých amatérských sdruženích si rozdělili zem na honitby, na kterých počali divokou zvěř chovat. Pochopitelně jen zvěř lovecky atraktivní, tedy jedlou a trofejní, přičemž nejedlé predátory označili za škůdce. Ostatní zvěř je v zásadě nezajímala a nezajímá.

Aktuální stav je dán tím, že aktivních myslivců ubývá, ve věci se z podstaty své existence angažují státní orgány ochrany přírody a také zájmová a aktivistická sdružení, která se na rozdíl od myslivců snaží vše chránit, a to většinou s emocionálních pohnutek, a tudíž k problematice nepřistupují realisticky, systematicky a koordinovaně.  Podotýkám jen, že jistě jsou mezi myslivci i ochranáři rozumní a zodpovědní lidé, kteří by chtěli nastolit řád a obecně vyhovující stav, ale buď nedisponují většinou, nebo prostě nejsou schopni něco takového prosazovat.

Domnívám se, že neexistuje jiná možnost, než aby se v této věci zcela zásadně angažoval stát. Jedině ten může koordinovaně s vlastníky a správci veškerých pozemků tuto problematiku komplexně řešit. Neznamená to nic jiného než udržovat v rovnováze veškeré veřejné zájmy, tedy regulovat stav zvěře, která má tendenci se přemnožovat, a chránit zvěř, která ochranu potřebuje. Vždy to bude kompromis, ale už jednou pro vždy si musíme uvědomit, že příroda, která u nás už nikdy nebude ve svém přirozeném stavu, není jen zdrojem surovin a zábavy.

Přemnožení divokých prasat a neřešení tohoto problému je jen poměrně zřetelnou ukázkou toho, jak nekompetentně a bez koordinovaného a systematického přístupu se přistupuje k ochraně přírody před lidskou činností a také k ochraně lidské činnosti a lidí samotných před „přírodou“, kterou v tomto konkrétním případě reprezentuje ono roztomilé prasátko „s těmi velkými zahnutými zuby nahoru…“