Naše společnost je hluboce rozdělena

Ani ne tak na pravičáky a levičáky, babišovce a pavlovce či na vykořisťovatele a vykořisťované. Zásadními antagonistickými společenskými třídami jsou pejskajři a nepejskaři. Ptáte se, kdo je tou vyšší společenskou kastou?

Řekl bych to asi takto: My, pejskaři máme naprosto jasno v tom, že jsme tou osvícenou a privilegovanou společenskou skupinou, a že nepejskař je takovým nižším vývojovým stupněm druhu Homo sapiens sapiens.

I třídu pejskařů je však možno ještě dále dělit. Pejskařem může být i jedinec, který aktuálně psa nevlastní, ale buď ho dříve měl anebo ho mít touží a v budoucnu ho mít bude. Dále jsou hierarchicky majitelům „frndilízků“ nadřazeni majitelé velkých psů, logicky čím větších, tím lépe. Na nejvyšší příčce společenského žebříčku se pak nachází ti, kteří vlastní dva a více velkých raťafáků. Shodou okolností je to i můj případ.

Nepejskař je prostě nepejskař. Může být pasivní, aktivní či přímo militantní, ale přirovnáme-li toto společenské dělení třeba k indickému kastovnímu systému, tak vedle výše zmíněných kast pejskařů jsou nepejskaři jakými si párii, tedy vyvrheli stojícími mimo systém, kteří ale na rozdíl od Indů už v tomto svém životě mohou do nějaké z privilegovaných pejskařských kast vstoupit, a to velmi jednoduše, stačí když si pořídí psa.

V rámci tohoto společenského schématu by mělo být každému jasné, že nižší společenská třída musí respektovat tu vyšší, a nikoli opačně. Zdá se však že to mnozí páriové nechápou. Komu může vadit taková malichernost jako je psí hovínko na trávníku, který je jím pohnojen, nebo na chodníku, kde ho časem spláchnou deště? Je snad těžké pochopit, že pes, který neumí mluvit, štěká, a to kdykoli, kdekoli a na kohokoli? Pes také potřebuje svobodný pohyb, ve kterém ho nesmí omezovat nesmyslné vyhlášky a nesnášenliví nepejskaři směšně se bojící o zdraví své a svých dětí.

Občas mě vysloveně šokuje, že stále existují místa, kam je vstup psů zapovězen. Je pravda, že z restauračních zařízení byl tento diskriminační zlozvyk už téměř vymýcen, nestalo se mi sice, že bych nebyl do nějaké hospody se svými dvěma čtyřicetikilovými z lesa po uši zablácenými fenkami vpuštěn, ale doslechl jsem se, že se to občas někomu stane. Ptám se však, co divadla, kina, galerie apod?  Nemá snad pes právo doprovázet svého pána kamkoli? Odpověď je nasnadě.

Představte si, že se mi také stalo, že na mě na dětském hřišti začala hulákat jakási hysterická nepejskařka, abych si své hrající si pejsky chytil, a považte, abych si je uvázal. Hulákám snad já na maminy venčící své nezbedné ratolesti, aby si je odchytly a uvázaly na řetěz? To už není jen intolerance, ale rovnou drzost. Každý přece musí pochopit, že ta hra, kterou pravidelně při venčení předvádí moje holčičky, při které i trochu cení zuby, létají při ní chlupy a provází ji vrčení a štěkot slyšitelný tak na tři kilometry, je jen bojovou hrou, kterážto je pro plemeno hovawarta hrou zcela přirozenou.

K dovršení veškeré té absurdity čelíme diskriminaci i mimo civilizaci. Komu může vadit volně se v lese pohybující pes tu a tam vyběhnuvší za zvěří? Všude slyšíme i vidíme, jak je divoká zvěř přemnožena, přičemž divočáci jsou problémem už i v zástavbě. Psi přeci mohou k řešení tohoto problému významně přispět. Minimálně tím, že drzou zvěř odeženou.

Pravdou je, že za posledních třicet let se status psa zcela zásadně změnil. Ze štěkající věci na řetězu se stal partnerem požívajícím v rodině výsady, které nemají ani někteří její lidští členové, což je třeba přenést i do obecných společenských norem. K tomu je ovšem třeba apelovat na společenskou třídu nepejskařů, kteří by se měli buď pejskaři stát, nebo snad raději emigrovat do nějaké rozvojové země, kde, než se ta stane vyspělou, psi nemají společenský status, jaký je zcela přirozený v civilizovaném světě.

***

Obsah výše uvedeného textu je reakcí na přístup některých „kolegů“ pejskařů a ve své podstatě i jakousi vlastní sebereflexí, kterou by si asi měl každý vášnivý kynolog jednou za čas dopřát.