Náš džihád, naše svaté právo

…a nedáme si pokoj, dokud se naši velbloudi nenapojí z kropenek ve svatopetrském chrámu. Tak nějak by ta představa mohla vypadat, protože v historii něco takového už leckoho napadlo, a to nejen ty, co mají džihád ve svém „Písmu“.  

Velké transkontinentální hrozby vždy pocházejí od monoteistických náboženství. Řekové a Římané nechtěli dobýt Persii nebo Kartágo proto, aby tam přivezli své vlastní bohy. Měli územní a ekonomické zájmy, ale z náboženského hlediska, jakmile setkali s novými bohy exotických národů, přijali je do svého pantheonu. Jsi Hermes? Dobrá, já ti budu říkat Merkur a budeš patřit k nám. Uctíváš, Féničane, bohyni Astarte? Dobrá, my Egypťané ji budeme říkat Isis a Řekové ať si jí říkají třeba Afrodita a Římané si ji klidně mohou nazývat Venuší. Nikdo nevpadl na cizí území, aby vykořenil kult Astarte. První křesťané nebyli servírováni lvům, protože se hlásili k bohu Izraele (to byla jejich věc), ale protože upírali legitimitu římským bohům.

Žádné polyteistické náboženství nikdy nevyvolalo žádnou válku velkých rozměrů, aby někam přeneslo vlastní bohy. Což neznamená, že by polyteistické národy neválčily, ale vedly kmenové spory, s nimiž náboženství nemělo co do činění. Barbaři ze severu zaplavili Evropu a Mongolové ovládli islámské země, ale ne proto, aby tam přinesli vlastní bohy, spíš je to tak, že brzy přestoupili na místní náboženství. Je také zvláštní, že oni barbaři ze severu, kteří se stali křesťany a založili křesťanskou říši, se později pachtili v křižáckých výpravách, aby vnutili svého boha muslimům, i když ve své podstatě, monoteismus za monoteismus, se jednalo o téhož boha.

Dva monoteismy, islámský a křesťanský, rozpoutaly vojenské invaze, aby ostatním vnutili jediného boha (a k dotyčným válkám bych připočetl války koloniální, které – když pomineme ekonomické zájmy - své výboje vždy ospravedlňovaly ctnostným zájmen pokřesťanštit nebo islamizovat poražené národy. To se týká třeba Inků nebo Aztéků, stejně jako národů severní Afriky.

Zvláštní (a odlišný) byl případ monoteismu židovského, který díky své povaze nikdy neusiloval o šíření víry vojenskou cestou. Války, o nichž se zmiňuje Bible, byly vedeny k zajištění území pro vyvolený národ, nikoli k obracení jiných národů na judaismus. Židovský národ také nikdy nepřejímal jiné kulty či víry.

Tím vším nechci říci, že je civilizovanější věřit ve Velkého ducha prérie nebo v jorubské božstvo než ve svatou trojici nebo jediného boha, jehož prorokem je Muhammad. Říkám jen, že nikdo nikdy nepokoušel dobýt svět ve jménu Velkého ducha nebo nějaké entity, která se později vtělila do křesťanských světců. Ani vyznavači vúdú se nikdy nesnažili expandovat z Karibiku.

Mohli bychom říci, že jen monoteistická víra připouští vytváření velkých územních jednotek, které mají snahu se rozpínat. Indický subkontinent se nikdy nesnažil vyvážet vlastní božstva a čínská říše byla jedna velká územní jednotka, aniž by všichni obyvatelé věřili v jednoho jediného stvořitele světa, a až do současnosti se nikdy nepokusila o rozšíření do Evropy nebo Ameriky. Čína se sice do toho nyní pustila, ale prostřednictvím ekonomických nástrojů bez náboženských požadavků. Je ochotna nakupovat průmyslové podniky a akcie na Západě, ale jestli tamní obyvatelé budou věřit v Alláha, Ježíše nebo Jahveho, to je jí úplně jedno.

S klasickými monoteismy snad byly srovnatelné významné laické ideologie jako nacismus (který se více inspiroval pohanskými kulty) a sovětský ateistický marxismus. Ovšem bez Boha zástupů připraveného zhypnotizovat své spojence jejich dobyvatelské plány skončily v podstatě smrtí zástupných „božstev“.