Národní hrdinové

Úctu zesnulému válečnému zločinci Mladičovi projevuje mnoho Srbů, od vládních představitelů po fotbalové fanoušky a také naši nacionalisté, třeba Panenka z PL.

Velmi kontroverzními národními hrdiny je historie doslova přecpána. Je třeba uznat, že čím dále se do historie ponoříme, tím více se rozmazává rozdíl mezi zločinci a hrdiny, slavnými a oslavovanými osobnostmi a strůjci válek, hrůz a utrpení. Hitlera adorují jen morálně narušení lidé, na Napoleona se díváme mnohem shovívavěji a Alexandr Makedonský byl po dlouhá staletí předobrazem vůdce – hrdiny, stejně jako mnoho jiných dobyvatelů. Na vině je čas, jiné vnímání morálky a naše schopnost hledět na historii historickým fokusem.

Říká se, že se meze historické paměti lidí, komunit a národů váží k posledním žijícím očitým svědkům, případně k těm, jimž bylo to svědectví přímo předané. Příkladně pro mě je živou historií to, co jsem prožil a co mi vyprávěli moji rodiče a prarodiče. Historická paměť je zrádná tím, že se na rozdíl od seriózní historické vědy neopírá o fakta, ale o emoce, symboly, tradice, a to na základě mýtů, představ, subjektivních hodnot a vzpomínek, které mohou být matoucí i v případě očitých svědků, natož pak jako vzpomínky předávané.

Na tomto místě je dobré říci to, co je asi zjevné, tedy že tato úvaha není polemikou o tom, zda-li, je či není Mladić válečným zločincem, ale pouze o tom, proč ho někdo nevnímá jako zločince, ale jako hrdinu. Něco dost podobného se průběžně odehrává na Ukrajině, kde jsou velmi kontroverzní postavy nedávné ukrajinské historie vnímány jako hrdinové a jejich jmény jsou nazývány ulice či vojenské útvary, což logicky vzbuzuje nelibost u těch, kteří je mají v rámci své historické paměti i seriózní historie za zločince.

Konflikty, které obecně nazýváme občanskými válkami jsou neobyčejně komplikované. Nejenže se i po mnoha letech míchají emoce s fakty, ale jsou poznamenány různými historickými křivdami, záští a nenávistí, které jsou navíc často uměle vytvářeny a živeny. Bývalá Jugoslávie, potažmo celý Balkán jsou přímo učebnicovým příklady v podstatě neřešitelného problému. Pohnutá historie, náboženství, územní nároky, historické animozity jsou s přetrvávajícími sociálními a ekonomickými problémy takového rázu, že stačí jeden charismatický vůdce a konflikt je na světě.

Už se opakuji, ale celá podstata věci spočívá v nacionálních emocích. I ti blbečkové - když to tak musím říci - z řad fanoušků CZ Bělehrad se prezentují jako nacionalisté adorující válečného zločince, který bojoval za ně snad jen „trochu“ jinými prostředky než ti hoši na trávníku. Co vede k adoraci Mladiče zástupce šéfredaktora Parlamentních listů nevím, předpokládám, že v kontextu jeho jiných stanovisek jen jeho mravní zpustlost. Teď už jen čekám, že si budou obdivovatelé tohoto plátku a jeho redaktorů na základě policejního prověřování stěžovat na to: „Co že je to u nás za demokracii, když tu člověk už ani nemůže velebit genocidu.“

Trochu jiný problém nastává, když se takto prezentují představitelé státu. Státní pohřeb Mladiče je skandál. Kandidátská země EU uctí památku válečného zločince. To je jako by se Němci rozhodli rehabilitovat Hitlera, Italové Mussoliniho a Rusové Stalina. Ti posledně zmínění to v té společenské a ideologické rovině reálně činí (právně není koho rehabilitovat, protože nebyl souzen), což docela jasně vypovídá o tom, jaký v Rusku panuje režim? Logicky se tedy nabízí otázka, jaký že je ten režim srbský.

Řekl bych, že k dávné, tím spíše k nedávné historii je třeba přistupovat obezřetně a hlavně bez emocí, narativů, předsudků a záměrů. Je dobré vnímat rozdíl mezi prostou láskou k vlasti a vlastenectvím, které lehko přejde v nacionalismus tím, že se počneme vymezovat proti někomu, kdo námi jen domněle ukřivdil, škodil, na jehož území máme historický nárok a podobně. Na zločince je pak třeba dle dnešních i tehdejších norem nahlížet jako na zločince, nikoli jako na národní hrdiny, byť by se jakkoli o stát zasloužili, neboť ani ušlechtilé ideje, o kterých by se navíc dalo diskutovat, nelze prosazovat zločinnými skutky.