Na čtyři popravené vrahy jedna justiční vražda - pro Čechy žádný problém

Pokud průzkum agentury Median pro iDnes odpovídá tomu, jak většina našeho národa vnímá výkon práva, nepatříme do Evropy ale ke státům, jejichž právní systémy trvale kritizujeme. K Jemenu, Saudské Arábii nebo Íránu. 

 Ptal jsem se sám sebe po přečtení výsledku tohoto průzkumu, oč je lepší ten, kdo schvaluje středověké náboženské právo s tresty jako je kamenování, bičování nebo amputace údů, než ten, kdo si představuje právní systém, kde je jednak uzákoněn trest smrti, a navíc, což mi přijde naprosto šokující, má za to, že v případě pochybností, kdy nelze vinu jednoznačně prokázat, by bylo lepší podezřelého zločince popravit, než ho nechat chodit beztrestně po světě. To máme asi skutečně onu slovanskou holubičí náturu (holubi jsou totiž velmi nesnášenliví a agresivní).

 Přijde mi také hodně podivné, že takovéto (asi majoritní) společenské nálady se u nás projevují v době, kdy klesá počet trestných činů včetně vražd, a my žijeme v podstatě v nejbezpečnějším období našich dějin a z toho to pohledu patříme i nejbezpečnějším zemím světa. Jak si tedy vysvětlit takovéto názory? Nenapadá mě nic jiného, než že náš národ hloupne, což se projevuje tím, že tráví volný čas čtením černých kronik, na které se změnila většina zpravodajství. Rozumný člověk, pokud si vůbec takové zprávy přečte, zkonstatuje, že je to sice smutné, ale prostě se takové věci dějí a budou ho více z hlediska možných řešení zajímat ony trendy. Hlupák nabude dojmu, že vlastně žije v nějakém hororu, a to že osobně prožívá pravý opak (pokud si nějaký horor sám nezpůsobí), asi neřeší nebo má pocit, že je výjimkou.

V této souvislosti je asi třeba konstatovat, že trest smrti patří do toho středověkého práva, které nám i na dálku pění krev, je to cosi, co v kulturní evropské společnosti nemá co dělat a na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že emocionálně nám přijde správné nějakého bestiálního vraha oběsit. V moderním právu, právě na rozdíl od toho muslimského náboženského práva, není trest mstou. Mstít se může jednotlivec, v čemž mu právě právní systém brání, ale nemůže se mstít systém. Zločinec, který je shledán nezpůsobilým pro život mezi ostatními lidmi, musí být pouze separován, jakkoli je to nákladné a problematické. A nesmí být odsouzen nikdo, komu není zločin spolehlivě prokázán.

Princip, kdy je vždy pochybnost ku prospěchu obviněného, in dubio pro reo, je známý již ze starého Říma a chtít ho měnit to na počátku jednadvacátého století, mi přijde hodně zvláštní, tím spíše, že v tomto duchu je myslím normální konat i v běžném životě: Mám-li pochybnosti, tak se nehádám, nejsem-li si jistý, fatálně neriskuji. Když jsem na toto téma kdysi psal, odpověděla mi řada se mnou nesouhlasících čtenářů takovým „milým“ argumentem: Jak bych asi smýšlel, kdyby se třeba obětí vraždy stal někdo mně blízký? Upřímně řečeno - nevím, jak bych smýšlel (a doufám, že se to ani nedozvím), ale to na podstatě věci nic nemění, právo neřeší emoce pozůstalých a navíc msta už nikomu život nevrátí a nenapraví ani prožité utrpení. Případná mi přijde opačná otázka: Jak by vám bylo, kdyby nějaký váš blízký byl nespravedlivě odsouzený a čekal na trest smrti? Řekli byste si, že je lepší jeden justicí zavražděný, než možný osvobozený vrah? Dost o tom pochybuji.

Nerad paušalizuji, ale hůře než ta černá kronika na mě doráží takovéto zprávy. Čtu a slyším názory lidí, které z mého pohledu neodpovídají reálnému prostředí, ve kterém žijí. Naopak naše myšlení stále více kopíruje to, co na nás doléhá z virtuálního světa. Nehodnotíme svět podle vlastních zkušeností a podle hodnověrných zpráv, ale lovíme z onoho virtuálního světa to, co nás činí agresivními, netolerantními a omezenými právě tímto fokusem. Proč to tak je? Netuším.