Na blogu publikují samí amatéři a komentují je samí odborníci

Ruku na srdce blogeři, je to tak. Ne, že by nemohl být bloger na něco odborníkem, ale obyčejně píše o něčem úplně jiném, a když o svém oboru, tak spíše z pohledu poučeného laika. Komentující jsou však odborníky z podstaty věci.

Podnět k tomuto zamyšlení přišel, jak by se dalo čekat, z komentáře, ve kterém jeho autor potvrzuje má slova, že na problematiku, o které jsem v onom článku psal, nejsem odborníkem a dodává, že z ostatních mých článků je patrné, že nejsem odborníkem na nic. Pominu-li, jak může vědět, že nemám obor, kterému rozumím, je potěšující, že někdo analyzoval mých více jak pět set článků a dospěl k přesvědčení, že nejsem odborníkem na poezii, ani na beletrii, ani na historii, ani na kynologii, ani na politologii, ani na přírodovědu a ani na několik desítek jiných oborů, kterých se ve svých článcích dotýkám. Má pravdu, a nutno říci, že i bez té analýzy se k takovému pohledu dá docela dobře dojít empiricky.

Myslím, že téměř každý je na něco odborníkem, ale velmi často nelze nebo nemá smysl podstatu oné odbornosti přetavit do blogu. Článek úspěšného malíře pokojů o metodice malování pokoje a nových barvách patří spíše do nějakého receptáře, lékař zde asi nebude popisovat, jak se mu včera povedl trojitý bypass, ekonomové zde nerozebírají stav různých indexů na burzách a podobně. To neznamená, že zde lékaři nepíší o zdravotnictví, píší, a přináší tím pohled na nějakou problematiku z pohledu lékaře. O zdravotnictví však může psát každý z nás z pohledu pacienta nebo třeba ekonom z pohledu ekonoma. O malování pokojů může psát také skoro každý, třeba jako úsměvnou historku, jak znectil svoje obydlí. Problém by nastal jen tehdy, kdyby malíř pokojů rozebíral techniku trojitého bypassu, což se autorům obyčejně nestává, ale „komentátoři“ se občas takto prezentují.

Těmi „komentátory“ (proto nepíši správný výraz komentující) nemyslím autory, kteří občas pochválí nebo pohaní (častěji pochválí) výtvor kolegy nebo ti, kteří čtou blogy pro pobavení a také pro rozšíření si svého náhledu prostřednictvím různorodých náhledů jiných, ale závislé chytráky, kteří se vyžívají v kritice všeho, co neodpovídá jejich „vědění“ z pozice paušální odbornosti „komentátora“. A opět je třeba rozlišovat, jsou lidé vzdělaní, mající solidní polyhistorické znalosti, a tím i vytříbený pohled na nějaké obecné principy, použité argumentace a podobně. Ti na základě toho mohou kriticky hodnotit články z mnoha oborů, když  se jich autoři dopouští formálních chyb v úsudku a v argumentaci, když vychází z evidentně mylných premis, nebo když vydávají své domněnky za fakta. Nutno říci, že tito lidé, jsou dle mé zkušenosti spíše zdrženliví a opatrní. Jejich opakem, a to i co do zdrženlivosti a opatrnosti, jsou ti, kterým obecný přehled a „vědecký“ způsob myšlení chybí.

Většina článků na blogu je postavena na názorech autora, což je dobře, protože v tom je skryta ona hodnota dávající možnost sdílet mnoho pohledů na jednu problematiku, což může vést k vycizelování si vlastního názoru. Chci tím říci, že i názor, se kterým nesouhlasím, je užitečný k tomu, abych si uvědomil, jak vlastně na problém sám nahlížím. Názory samotné jsou si rovnocenné tím, že na ně má každý nárok, ale jistě nejsou rovnocenné svou kvalitou. Ta kvalita se však spíše než odbornosti autora týká toho, jak odborná úroveň článku koresponduje s autorovými znalostmi, zkušenostmi a schopnostmi vše v nějakém intelektuálním procesu skloubit. Mám na mysli sebereflexi, jestli v blogu nepřekračuji míru své odbornosti, respektive jestli jsem se nenechal unést a nepovýšil jsem rovinu svých názorů, do roviny pravd a axiomů. Myslím, že se to asi každému občas stane, i k tomu je dobrá konstruktivní kritika, která mě jako autora vrátí na zem. Píšu-li „konstruktivní“, mám na mysli věcnou kritiku. komentář „to je hovadina“ mě spíše dožene k emotivní obhajobě svých pochybných tezí.

Když odepisuji na nějaké nenávistné komentáře, ve kterých jejich autoři ignorují obsah článků, ale s gustem se zabývají mými pohnutkami pro vyjádření takových názorů a dokonce i pohnutkami, které mě vedou k psaní jako takovému, často uvádím, že můj blog nemá většinou charakter osobního útoku na ně, ale vyjadřuje můj postoj nebo moji kritiku nějakého obecného postoje, a že ho právě oni sdílejí je pouze shoda okolností. Odpovídám jim, že do mých osobních pohnutek jim nic není, a že já také nerozebírám jejich pohnutky hodiny denně kritizovat názory jiných. Psaní blogů mě obohacuje, protože mě motivuje za účelem vytvoření si názoru číst a přemýšlet o všem možném kolem sebe, a je to i dobrá průprava pro osobní diskuse, které jsou vždy hodnotnější než diskuse virtuální, protože když posloucháte názory někoho sedícího proti vám, nemůžete dost dobře v případě nesouhlasu reagovat otočením palce k zemi, udělali byste tak ze sebe idioty. V případě souhlasu je to mnohem snazší, to stačí jen pokývat hlavou a usmát se.

Moc by mě těšilo, kdyby se i zdejší diskuse podobali více těm reálným. Pro souhlas a podporu stačí krátký komentář nebo jen ideogram, což se děje, ale nesouhlas, rozdílnost názoru nebo jiné aspekty problematiky je třeba vyjádřit prezentací názorů opřených o nějakou argumentaci a vlastními zkušenostmi a úvahami.  A pokud se čtenáři argumentů nedostává, nebo se jejich prezentací nechce zatěžovat, není nic snazšího, než nijak nereagovat a myslet si své. Dobré je si také uvědomit, že ač je komentující většinou skryt za nic neříkající jméno a číslo (maximálně za věk evokující fotografii) je tu zde většinou jen amatérem mezi amatéry.