Muslimský vrah zabíjel v polském městě, dejte nám zbraně a právo je použít

Místní obyvatelé již pochopitelně vzali spravedlnost do vlastních rukou a bistro s kebabem zdemolovali. V tomto kontextu se pěkně vjímá i zpráva od nás, která informuje o návrhu zavedení  ústavního práva zastřelit teroristu.

Jakoby po silvestrovské noci ještě mnozí nevystřízlivěli. Je pochopitelné, že smrt mladého Poláka vyvolává emoce, a to i přesto, že doposud zveřejněná fakta nenasvědčují „obvyklému scénáři“ -řádění mladých utečenců, ale naopak krádeži a výtržnostem Poláků ve zmíněném občerstvení, která vyústily v potyčku, při které tuniský kuchař zloděje a výtržníka dvakrát bodl. Je zcela předčasné dělat závěry o oprávněnosti obrany či neoprávněnosti útoku, ale připočteme-li k tomu uvedenou kriminální minulost zabitého, asi to nebude zcela jednoznačně zhodnotitelná událost.

Nicméně už teď čtu názory, které by tuto zprávu hodnotili patrně úplně stejně, kdyby nějací utečenci kradli v bistru, hodili do něho dělobuchy a zaměstnanec by v potyčce útočníka zabil. Možná by byl oslavován jako národní hrdina, který zabránil teroristickému útoku. Ale to spekuluji. Hysterie nicméně neovládá jen dav v polském Elku, ale asi i tvůrce návrhu zákona z našeho Ministerstva vnitra. Jelikož tento návrh nevznikl jistě na Nový rok, nelze ho ani ospravedlnit silvestrovským veselím.

Oč vlastně jde. Mohlo by se zdát, že vlastně, slušně řečeno, o nic. Možná také jen o to, že si politici jaksi udobřují poměrně významnou skupinu občanů, které rozčílili zpřísňováním podmínek získání zbraně a s tím spojenými obstrukcemi. V naší ústavě totiž není deklarováno ústavní právo vlastnit a použít zbraň, jako je to třeba v USA.  To pochopitelně neznamená, že držitel zbraně nemá právo zbraň použít v případě ohrožení svojí osoby nebo osob jiných. V přímém ohrožení svého života nebo životů jiných lidí má logicky právo každý použít jakýkoli prostředek, tedy nejen vlastní legální zbraň, ale i zbraň nelegální nebo cizí bez vlastního zbrojního průkazu.  Vše je pouze otázkou míry nebezpečí, což nepochybně zůstane i nadále. Těžko si lze představit, že existuje oprávněnější situace k použití veškerých prostředků, tedy i palných zbraní, než je teroristický útok.

Je tedy tak zcela absurdní, že by snad někdo měl strach a pochybnost v případě teroristického činu použít zbraň kvůli možným opletačkám se zákonem. Je naopak velmi pravděpodobné, že ji nepoužije v takto kritické situaci ze zcela jiných důvodů, ale to je zbytečné rozebírat, teoreticky může jistě ozbrojený a duchapřítomný člověk se zbraní odvrátit nebo zmírnit neštěstí. Nevidím proto důvod, proč by ji nemohl fyzicky a mentálně způsobilý člověk při respektování všech zásad vlastnit a nosit.

Problém takovéto zákonné normy je však v něčem úplně jiném. Neznáme doslovný navrhovaný text, ale obecně to v jisté formulaci může být, stejně jako je to v USA, podnětem k pocitu, že máme právo vzít spravedlnost do svých rukou, zastupovat orgán k tomu povolaný, tvořit ozbrojené milice a domobrany. V tomto bodě se opět potkáváme s vyvoláváním určité společenské hysterie, která vytváří, mino jiné, prostředí pro stálé navyšování rozpočtu armády, policie a tajných služeb, stejně jako vyvolávání pocitu, že se blíží situace, kdy budou ozbrojené složky nedostatečné, a občanům nezbude, než aby se se zbraní v ruce bránit sami.

Upřímně věřím, že si něco takového bohužel myslí hodně lidí. Nechci spekulovat, jak se navyšování rozpočtu policie a armády promítá do kvality jejich práce a tím i naší bezpečnosti, žádný relevantní argument jsem nezaznamenal, ale představa že ozbrojené složky povolávají občany, aby zabezpečili bezpečnost, je už představa regulérní války. Nutno podotknout, že před válečným stavem a mobilizací je ještě k dispozici armáda, která je v současném „stavu míru“ funkční tak asi ze svojí jedné setiny (neaktivní jsou prakticky všichni mimo útvary působící zahraničních misích). Takovýto bezpečnostní stav není nikde na světě, kde právě neprobíhá válka, a tam kde válka probíhá (v současnosti probíhají v podstatě jen občanské války), je absolutně největším problémem obrovské množství zbraní mezi civilisty, ze kterých se stávají členové různých polovojenských organizací, které jsou pak zneužívány různými silami na základě politických, náboženských, etnických a územních problémů. Příkladů máme dost z historie (třeba i naší v podobě Lidových milicí po 2. světové válce nebo z událostí v bývalé Jugoslávii), tak i ze současnosti (třeba na Blízkém východě, Ukrajině nebo v subsaharské Africe).  

Vrátím-li se k prvnímu tématu, tak při určitém společenském vývoji by o v onom polském městě mohla místo rozvášněného davu a zasahující policie působit ozbrojená domobrana, která by na základě nějakých obecných pohnutek a společenského klimatu postřílela muslimské obchodníky, kteří by bránili svůj podnik s noži. V tomto kontextu je asi potřeba uvést, že přenesení výkonu práva na nějaké odosobněné, nezaujaté a nezávislé orgány, je jedním za základních atributů civilizované společnosti, a i když takové orgány fungují špatně, což si nemyslím, že je přímo náš případ, je to pořád lepší, než když lidé berou právo do vlastních rukou.