Muslimové v Česku: matení pojmů, nepodložené informace i vyslovené nepravdy

Malá, ale rychle rostoucí populace. Muslimové se zásadně neasimilují. Jejich počet nyní čítá několik desítek tisíc a dále roste. Ohrožují nás hlavně prodejnami halal potravin a  kebabem. 

Rád si vždy přečtu informace a názory na problematiku, která mě zajímá, kterou studuji, a které snad i trochu rozumím. Stává se mi pochopitelně to, co mnohým jiným, setkávám se s články, ve které jsou nepřesnosti, chyby a spekulativní a tendenčně podbarvené informace a z nich plynoucí mylné názory. Jeden takový jsem si přečetl nedávno zde na blogu od pana Jahody: “Muslimové v Česku: Malá, ale rychle rostoucí populace“

Chci nejdříve říci, že rozumím tomu, že se někomu nelíbí šíření islámu v Evropě, možná tomu nebudete věřit, ale mně také ne, a nemám nikomu za zlé, když tuto skutečnost konstatuje a podpoří ji zcela reálnými negativy, která současný stav islámu přináší, byť mi někdy uniká účel takového počínání, a vždy mi naopak přijde zajímavější úvaha, ve které autor hledá řešení. Mnozí jiní se však vydávají jinou cestou a po vzoru „profesionálních islamofobů“ berou ad hoc vše, co jim přijde pod ruku, aniž by se obtěžovali tyto názory podpořit argumenty a tam kde udávají reálie správné, bohužel zase vybírají pouze ty, které slouží k podpoře jejich teorií a zcela ignorují reálie ke své doktríně nepoužitelné.

Již jsem si položil takovou otázku mnohokrát. K čemu je takový přístup?  Pominu-li, že to je postup principiálně špatný, a to i v případě, že by sloužil dobré věci, tak nic neřeší, ba právě naopak. Takovéto články mohou způsobit pouze dvě věci. Oprávněně podráždí muslimy (pochopitelně v případě, že má ten článek příslušný dosah), kteří se o sobě dozvědí různé nepravdy a jsou také konfrontováni se zjevnou nenávistí založenou na mýtech a polopravdách. Tím mohou autoři pouze přispět k radikalizaci těch, kteří dosud nikterak radikální nebyli, a dokonce mohou i u některých mladých lidí našeho etnika, kteří si uvědomí zjevnou tendenčnost takových projevů, zvýšit zájem o islám, který nakonec může přerůst k jeho přijetí. Psychologicky vzato není nic neobvyklého, že se zvláště mladí lidé přidávají na stranu toho, komu je činěna křivda, a to i domnělá křivda. Tím pádem se takový příspěvek stane počinem ke zvýšení muslimské populace u nás, tedy k tomu, co pana autora trápí. K tomu bych ještě dodal, že obecně právě konvertité (i „falešní konvertité“ - dosud nepraktikující muslimové, kteří i z takových důvodů znovuobjevují islám) bývají radikálnější, než lidé z islámského prostředí.

Dovolím si teď bod po bodu uvést na pravou míru informace i spekulace pana autora:

„Muslimové se zásadně neasimilují“ (první věta autorova článku)

V Evropě žije několik miliónů zcela asimilovaných muslimů, pouze jsou pro potřeby takovéto filipiky nepoužitelní, jsou obecně nezajímaví a mnohdy také neviditelní, protože často už ani nemají ony viditelné atributy muslimů (hidžáby, plnovousy a podpaží stočené modlitební koberečky). V Evropě žijí i miliony neasimilovaných muslimů, kteří jsou jednak produktem oficiálního „britského“ přístupu k migrantům, stejně jako zcela nezvládnuté migrační politiky třeba ve Francii či v Belgii, které se o asimilaci smažily, ale rozhodně se jim to moc nepovedlo.

„Cizinci z jiných kultur než islámu mají tendenci splynout s domovskou kulturou obvykle v druhé nebo třetí generaci. Islám má opačnou tendenci“ (třetí věta článku)

Podobně jako se asimilovala část muslimů, asimiloval se v evropské společnosti i část jiných etnik a náboženství. Jiná část muslimů a příslušníků jiných kultur má tendenci se ghettoizovat nebo byla ghettoizována. Není třeba ani nějaké výrazná osobní zkušenost k tomu, aby se to dalo zcela obecně konstatovat o Židech (více ve smyslu etnika) a o hinduistech (více ve smyslu náboženství), nebo o Afroameričanech (ve smyslu barvy kůže a určité subkultury).  Islám nemá tendenci opačnou, pouze na přelomu století počalo docházet k procesu jakési druhotné islamizace – děti v podstatě asimilovaných a nábožensky „vlažných“ muslimů se počaly vracet k víře svých předků (často v té nejhorší možné podobě) a pod vlivem celkové krize islámského světa se i radikalizovat.

„Radikalizace se také zvyšuje s rostoucím podílem muslimů na obyvatelstvu dané země. Pokud je muslimů méně, než jedno či dvě procenta (tak jako zatím u nás), jeví se muslimská komunita jako poměrně klidná a "integrovaná". Při vyšších počtech se muslimové začínají radikalizovat. Začínají požadovat různé ústupky a také to, aby se domácí obyvatelstvo se svým způsobem života začalo podřizovat pravidlům islámu“ (celý druhý odstavec autorova článku)

Pominu-li naprosto absurdní a jakkoli nezdůvodněnou (a asi i nezdůvodnitelnou) úvahu, že procentní výše muslimské populace v nějaké zemi má přímý důsledek v míře radikalizace, tak na onu radikalizaci má pochopitelně vliv, jestli jsou muslimové ve společnosti integrováni nebo ne. Jinými slovy, v nějakém muslimském (a nejen muslimském) ghettu bude vysoká zločinnost a bude tu i „kvést“ radikalismus (to spolu totiž úzce souvisí) bez ohledu na to, kolik procent muslimů v té zemi žije. Dá rozum, že pokud takových ghett budou tisíce, bude to větší problém, než když jich budou jednotky. Velká komunita kohokoli v jakékoli zemi si pochopitelně může klást určité vlastní požadavky, a je věcí každé země, jak se k tomu postaví.

Historicky byl vztah k islámu v Českých zemích velmi negativní. Podmínky pro usazování muslimů tak nebyly příznivé. Svoji kulturu jsme si před islámem chránili. Karel IV zapověděl usazování muslimů v Čechách. Husité proti muslimům bojovali. Jiří z Poděbrad usiloval o vytvoření evropské unie zemí jako hráz proti muslimské invazi. Dnes je Česko členem unie, která dovoz muslimů do Evropy v rámci tzv. Sorosova plánu podporuje (další celý odstavec).

Historicky vztah k islámu v českých zemích vždy negativní nebyl. Tento náš pohled zásadně ovlivnily dva faktory, jednak to byly křížové výpravy, které ještě dlouho po svém neslavném konci ve formě legend přežívaly v literatuře i lidovém povědomí, a potom osmanská expanze, jejíž reálný vliv na střední Evropu se dá ohraničit lety 1453 až 1683, tedy obdobím mezi dobytím Konstantinopole a porážkou Turků u Vídně, po které počal osmanský vliv razantně slábnout. „Války s Turkem“ se dostaly hluboko do povědomí a přežívají v legendách, v pohádkách i v různém názvosloví prakticky dodnes. Karel IV. zcela v kontextu své doby odmítal osídlování říše „ veškerými pohany a heretiky“ s výjimkou židů, ke který se Otec vlasti choval, kulantně řečeno, docela drsně. Jiří z Poděbrad  jistě vnímal nástup osmanské expanze, ale ta  za jeho života neměla zásadní vliv na naše území. Osmnácté a devatenácté století naopak přineslo velký zájem o Orient a to napříč uměleckými obory a vcelku neutrální byl vztah k muslimskému světu do konce 20. století, kdy počalo konfliktní období, jež trvá dodnes.  Názor, že EU podporuje v rámci tzv. Sorosova plánu „dovoz muslimů do Evropy“ se dá těžko podpořit nějakými argumenty (asi proto se o to autor ani nepokouší), což však neznamená, že EU zvládla a zvládá migrační krizi dobře.

Do počátku devadesátých let minulého století byl počet muslimů v Česku zanedbatelný či téměř nulový. V roce 1991 byly uváděny počty muslimů v Česku v řádu několika stovek (495 muslimů). O deset let později, v roce 2001, již v řádu tisíců (3 699). O dalších deset let později v řádu desetitisíců (10 000). Dnešní oficiální odhady se pohybují okolo 22 000 muslimů). "Cestující imám", Waleed Hakeem, který nedávno navštívil 30 českých městech, aby se tu setkal se svými souvěrci, hovořil o 30 000 muslimech v Česku. I když přesné údaje nejsou k dispozici a zdroje se v počtech, bohužel, různí, trend je jasný. Potvrzují se slova S. Kerna o tom, že populace muslimů v Česku“… je malá, ale rychle rostoucí.“. To se děje i bez kvót EU na přerozdělování migrantů. Pew Research Center před několika lety odhadoval, že populace muslimů v Česku se do roku 2050 zdesetinásobí); (předposlední odstavec).

Celá tato pasáž by se asi dala docela neutrálně shrnout do konstatování jednoho uvedeného zdroje, že muslimové jsou u nás integrováni a nejsou známy nějaké projevy jejich radikalizace (to pochopitelně neznamená, že nikdo z nich radikálně nesmýšlí; v jistém smyslu se dá konstatovat třeba také to, že radikálně smýšlí na základě výsledků voleb každý osmý Čech).  Počet českým muslimů je právě díky jejich integraci značně nejistý a odkud sebral "cestující imám", Waleed Hakeem počet 30 000, ví jen sám Alláh. Z návštěvy mešit a modliteben to tedy jistě nebylo, protože tam dochází úhrnem pouze stovky lidí. V tomto kontextu je také třeba zmínit chápání slova „muslim“. Kdo to je? Je to každý, kdo má své kořeny v muslimském prostředí plus všichni konvertité? Nebo je to pouze ten, kdo upřímně věří a důsledně islám praktikuje? Nebo snad něco mezi? Pokud si neodpovíme na tuto otázku, nemá žádný smysl se ptát, kolik je u nás muslimů, protože při první variantě to může být i s ohledem na Balkánce a migranty z postsovětských muslimských republik i více jak těch 30 tisíc, a při druhé variantě pouze několik málo jednotek tisíc. Proč by se měl počet muslimů za jednu generaci u nás zdesetinásobit je opět zcela nejasné, migranty se nechystáme masově přijímat, a i kdyby každá stávající muslimka měla deset dětí (obecný evropský průměr je 2, 1), tak by to byl pouze pětinásobek.

Nedávno mi jeden známý řekl „Mně se nelíbí ty nechráněné hranice s Německem“. A chtělo by se dodat, že znepokojujících je i řada dalších věcí. Věcí, které tu ještě nedávno vůbec nebyly: síť muslimských modliteben a mešit, muslimské halal potraviny a jatky s poplatky ve prospěch Muslimské obce v Praze, vstřícné vítací neziskovky Sorosovy sítě, skupování nemovitostí a pozemků muslimy, rostoucí počet muslimských prodejen kabab po celé zemi to všechno má, jak věřím, nějakou souvislost i s naší budoucností (skoro celý poslední odstavec).

Přijde mi docela úsměvné, že někomu vadí jako projev importování islámu fastfoody s kebabem a prodejny halal potravin. Osobně bych jako určité riziko importu wahháabistického islámu (což je vskutku radikální a fundamentalistická podoba této víry) viděl více v bratření se ze Saúdskou Arábií (tam je wahhábismus státním náboženstvím) nebo v tom, že tato a jiné ropné monarchie skupují fotbalové kluby a hotelová impéria a uskutečňují miliardové obchody se zbraněmi, čímž mohou snadno exportovat, a také exportují, nebezpečnou podobu islámu.  Nejsem nějakým obdivovatelem pana Sorose, nicméně je poněkud zavádějící, a také poněkud hraničící s „lidovou tvořivostí“, vinit ho z migrační krize nebo importu islámu.

Co říci závěrem? Pan Jahoda mi poskytl dobrou příležitost se zcela konkrétně vymezit k jakémusi lidovému pojetí islamofobie.  V rubrice „Nápravník islámských bubáků“ se sice snažím uvádět na pravou míru různé mýty, pověry a dezinformace, ale reakce na konkrétní bludy, nepravdy a spekulace je výrazně živější. Jak jsem předeslal v úvodu článku, na kritice mnohých projevů islámu není nic špatného, a jsou-li k ní připojena i nějaká východiska, je to prospěšné. Šíření nenávisti a hysterie pomocí tendenčně a nepravdivě interpretovaných informací ale prospěšné může být jen těžko.