Muslim, který zabíjí, je podle nás špatný, ale podle islámu správný

Chtěl jsem pokračovat faktografickým blogem o expanzi islámu, ale zaujal mě komentář jednoho mladého muže k mému předešlému článku, ze kterého jsem si vypůjčil citát do názvu tohoto blogu, který je vlastně polemikou s ním.

Přestože takto paušálně vyslovený argument nemůže být asi z logiky věci zcela správný, lze na něm, myslím, velmi dobře dokumentovat určitou aktuální představu o vztahu muslima ke svému náboženství a požadavky islámu na své příslušníky. Je v tom vlastně skryta podstata toho, proč jsem se zde rozhodl provést určitou „osvětu“ v této problematice. Aktuálně neutěšený stav islámského světa vyvolává všemožné představy jak o historických událostech a principech, tak i současném praktikování víry a všech jeho důsledcích.

Ačkoli by asi všichni zastánci i odpůrci rádi, tak paušalizovat v oblasti víry, morálky a osobních pohnutek je absurdní pro současnost a šílené směrem do minulosti. Studium historie nám v tomto směru poskytne torzo různě přefiltrovaných reálií a hodnotit pohnuty dvou miliard lidí je směšné. Možná ještě směšnější o to, že se to v drtivém převaze týká lidí z oblastí, o kterých nevíme prakticky vůbec nic. Viditelný je příslušník ISIL páchající nějaký barbarský čin nebo migrant demonstrující svoji nepřizpůsobivost a třeba i sklon ke spáchání teroristického činu. A právě na základě těchto reprezentantů hledáme příčiny jejich motivace v historii a v náboženství. Není to nic nepochopitelného ani nezvyklého, ale nerelativizovat takové závěry je přinejmenším nezodpovědné. Je to principiálně stejné, jako bych na základě svých dobrých zkušeností s několika přáteli muslimy tvrdil, že je s islámem a jeho vyznavači vše v úplném pořádku.

Není. Svět islámu se aktuálně zmítá ve spoustě problémů, které mají bezpočet příčin, ale těžko to lze zhodnotit tak, že: „máte, pitomci, špatné náboženství“. I kdyby to tak koneckonců bylo, tak vám neuvěří ani jeden jediný človíček, natož dvě miliardy lidí. Jediným efektem bude, že si vytvoříte jednoho, potažmo dvě miliardy nepřátel, kteří na základě jakýchkoli argumentů mohou zcela oprávněně totéž tvrdit o křesťanech nebo o komkoli jiném. Ten princip souvisí se zcela obecným hodnocením jakékoli větší skupiny lidí. Platí to o příslušnících států, národností, etnik nebo sociálních skupin. Když vám „snědý spoluobčan“ ukradne peněženku, můžete prohlásit: „Hajzlové cikánský!“, ale po odeznění emocí nelze asi vnímat všechny Romy jako zloděje peněženek a už vůbec není možné se podle tohoto chovat (tedy možné to je, ale udělá to jen idiot). Italy budete hodnotit podle spokojenosti s hotelem a restauracemi o dovolené, Němce možná na základě naší tradiční antipatie k nim a Dány třeba podle opileckých nájezdů jejich teenagerů do Prahy. Ve všem je možné nalézt nějakou obecnou i reálnou podstatu, ale těžko lze na základě toho takto přistupovat ke každému náhodnému jednotlivci nebo ke státu, národu, etniku či náboženství.  

Myslím si, že toto většina lidí chápe, ale je otázkou, jestli tento pochopitelný princip umíme aplikovat, když nám někdo hodně vadí. Emoce snadno převálcují nějaký intelektuální úsudek. Jsem přesvědčen, že je to špatně, ale nevím, jakým způsobem se to dá „léčit“. Ona totiž ta léčba může mít zcela opačný negativní aspekt. Někomu se tak může stát, že bude ignorovat všechna negativa a v jakémsi všechápajícím náhledu vysvětlí a také omluví cokoli. Zločince pak lze tímto fokusem chápat jako oběti svých genů, výchovy a prostředí, což je sice ve své podstatě pravda, ale co s ní? Zločince je nutné trestat a případně i separovat od nezločinců. Toto lze obecně aplikovat i na náboženské (a jakékoli jiné) radikály.  Umístím-li do nějakých ghett na předměstí milion bezprizorních a neintegrovatelných lidí rozdílné kultury a zanechám-li je tam pár let svému osudu, vytvořím líheň pro všemožné negativní společenské projevy. Pak přijde někdo, kdo zkonstatuje, že ti lidé za to vlastně ani nemohou. Bude mít asi pravdu, ale to vzniklý problém neřeší.

Tyto argumenty uvádím z jediného prostého důvodu, kterým je názor, že problémy a jejich řešení je třeba hledat v prvé řadě v konkrétních, praktických a věcných souvislostech, a ne v tom, koho prapradědeček asociálního muslima z předměstí Paříže někde podřízl nebo, ještě hůře, co dělal zakladatel jeho víry, případně jaký je „jeho bůh“. Vztah k víře, náboženství a z toho vyplývající morálce je velmi ošemetná záležitost. Poctivý křesťan může vesele vraždit (což je bohužel ověřeno) a bezvěrec žit ctnostným životem. Kdyby podstatou islámu bylo násilí, žili bychom ve zcela jiném světě nebo drtivá většina muslimů v zásadním rozporu se svou vírou. Islám má ze své podstaty výrazně militantnější charakter než křesťanství, čehož se historicky i aktuálně snadno využívá, ale podívejme se, kam byly mnohdy a mnohde dovedeny mírumilovné a humanistické ideály křesťanství.

Praktikování islámu je ve všech svých úrovních intenzity rozdílné od praktikování křesťanství (které je samo neuvěřitelně pestré ve svých různorodých praktikách), protože je už od svého vzniku islám mnohem praktičtějším náboženstvím. Jedno však je společné. V moderních komunitách křesťanských i muslimských zemí není u velké skupiny jejich příslušníkům náboženské praxe vůbec žádná (mnohde chybí i různé vnější projevy), přesto je však jinak chápán princip pospolitosti. Jsem-li ateista, nepovažuji se za křesťana, ale jsem-li nepraktikující muslim, považuji se za muslima, aniž bych řešil existenci boha a svůj vztah k němu. Je to dáno tradicí a provázaností života společnosti s náboženstvím v míře, kterou neznáme a nechápeme. S tímto principem mám osobní zkušenost (a bylo mi vysvětleno, že to je v určité komunitě běžné), ale v kontextu úvodního zamyšlení nemohu posoudit, jak je tento princip rozšířen obecně nebo konkrétně třeba na Sumatře.

I kdyby tedy byl, jak je v názvu článku i v jeho předloze uvedeno, podle islámu správný ten muslim, který zabíjí, což tak není, je podstatné, že se tak absolutní většina muslimů nechová. Přijde mi rozumné vynaložit určité úsilí, aby se tak chovat nezačali, protože právě historie nás učí, jak málo stačí k tomu, aby se i ušlechtilé myšlenky zvrhly v hrůzy nepředstavitelných rozměrů. O neušlechtilých myšlenkách ani nemluvě.