Milión idiotů a zrádců?

Donald Tusk dost nekorektně označil ty, kteří se v Polsku radují z vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku. Sám bych to o jejích českých sympatizantech neřekl lépe.

V českém mediálním prostředí můžeme zaregistrovat radost z vítězství AfD jen u malé části politického spektra, nicméně všichni politikové a komentátoři mluví o respektu k výsledkům svobodných voleb, jako by snad ještě existovala nějaká jiná alternativa, než je akceptování této skutečnosti. K tomuto respektu a pochopení se ovšem váže představa, že volba velké části, či dokonce většiny voličstva jaksi legitimizuje to, co vyvolená strana hlásá a plánuje.

Logicky se nabízí otázka, jestli za ty idioty a zrádce lze označit i oněch 44% voličů této spolkové země. V komentářích se všichni odborníci, politici i různí tlachalové z řad politiků a publicistů shodují v tom, že je to výraz krajní nespokojenosti obyvatel této nejchudší části části Německa. S tím pochopitelně souvisí skutečné i domnělé chyby současné spolkové vlády a vlád předešlých. Z mého pohledu ani velká a oprávněná nespokojenost morálně neomlouvá soudného občana – voliče k tomu, aby dal hlas straně, jejíž radikální křídlo tíhne k idejím neonacismu a její umírněná část se řadí „jen“ mezi nacionální populisty a pravicové extrémisty.

Řekl bych, že voliči AfD zrazují tím, čím se Německo po 2. světové válce vyznačovalo, tedy distancováním se od své pohnuté minulosti, striktním dodržováním demokratických principů, liberalismem a potíráním jakýchkoli rasistických a xenofobních projevů, stejně jako projevů nacionálních. AfD logicky těží z přehnané vstřícnosti k problematické migraci a z toho vyplývajících problémů, které vnímá celá Evropa stále citlivěji.

Za idiocií, či korektněji řečeno, naivitu lze považovat víru v prosazované cíle AfD, jako je vystoupení z EU, zrušení eura, odchod z NATO, zánik Schengenu či navázání přátelských vztahů putinovským Ruskem, které mají přinést Němcům blahobyt, bezpečí a údajně ztracenou národní hrdost. Jako by snad nikdo neviděl, co se stalo po brexitu v Británii, respektive, co se tam nestalo. Nestalo se tam totiž vůbec nic z toho, kvůli čemu se Britové trhli. Nezlepšila se ekonomika, spíše ji brexit poškodil, nevyřešili se problémy migrace. Británie oslabila a tím s ní i celá EU.

Protestní, nesystémová a populistická hnutí jsou na vzestupu v celé euroatlantické civilizaci. Důvody můžeme rozebírat donekonečna, ale společným znakem je skutečnost, že dokud tato hnutí jsou v opozici, politika okopávání kotníků, nereálných vizí, řešení a slibů mnohé nadchne. Jiná situace ovšem nastává, když se toto lidé dostanou k moci. Názorně a v „přímém přenosu“ to můžeme sledovat u nás. Co se podařilo SPD a Motoristům prosadit ze svých slibů a jaký je v jiných ohledech jejich faktický přínos pro tuto zemi? Zatím vidíme jen ostudně se chovající figurky a jejich dech beroucí nekompetentnost. A zhodnotíme s odstupem času vládu ANO jako užitečnou politickou změnu? Zatím tomu mnoho nenasvědčuje.

Volební úspěch AfD v Sasku-Anhaltsku není žádnou katastrofou (tato spolková země má 2 miliony obyvatel, celé německo 85 milionů a třeba Bavorsko 13), ale je to varování. Je stále třeba mít na paměti, že lidé - a nemusí to nutně být ti idioti a zrádci - mohou podlehnout vábení politických sil, které sice nemají žádné reálné politické a ekonomické vize, ale mohou být velmi přesvědčivé. V tomto ohledu je dobré zkoumat především to, jestli jejich ideje jsou mravné a morální. Kdyby onehdy takto lidé před volbami nahlížel v Německu na nastupující nacisty či u nás na komunisty, nestalo by se to, co se pak stalo.

Proto je tak důležité neustále prosívat politiky, jejich výroky, skutky, reakce a sliby. Ta síta jsou velmi prostá: pravda, morálka, odborná stanoviska, fakta. Problémem je jen s tím prosíváním. Kdo to může a má dělat, jaké má mít možnosti, jak bude důvěryhodný a jak se mu podaří přesvědčit ty, kteří nic prosívat nechtějí? Slepě věřit je totiž mnohem jednodušší než pochybovat a kriticky myslet.