Milion chvilek: Chtějme nemožné, abychom dostali to nejlepší!

Milion chvilek prý nepoleví, dokud Babiš neodstoupí. Je nereálné, aby tento legitimně zvolený premiér abdikoval, stejně jako byly před lety nereálné požadavky, aby odešli legálně zvolení komunističtí funkcionáři.

Obliba Andreje Babiše roste. Už totiž není ani trestně stíhaným premiérem. Pravda (ta z prezidentské vlajky) opět zvítězila. Volební preference ANO rostou. Už je totiž je líp. Jsou vyšší důchody, je vyšší rodičovská, a dokonce i učitelé něco dostali. Ministryně Benešová dosud nevyměnila špičky české justice. Tak proč, hrome, demonstrovat! Já tomu něrozuměm!

Nerozumí tomu asi hodně lidí a není to jen tím, že nedohlédnou dál než na vlastní dvorek. Deklarovaný smysl demonstrací svolávaných Milionem chvilek působí pro mnohé nepochopitelně. Propagované cíle jsou nereálné a skutečné cíle jsou málo motivující, přestože právě ty jsou obecně dobré a užitečné.

Řeč je o tom, že je nutné, aby ta nespokojená část veřejnosti dala najevo, že je nespokojená ještě dříve, než to vyjádří u voleb. Je třeba, aby kritika nezněla jen od opozičních politiků, části umělců (rozumí se komediantů), části publicistů (rozumí se pisálků) a společenských elit (rozumí se pseudoelit). Je dobré, dát najevo, že ani zcela běžní, řadoví občané nejsou tupé stádo, které jde tam, kam je hnáno, a tleská tehdy, kdy je mu doporučeno tleskat.

Vrátím-li se k oné ne zcela přesné historické paralele, tak i komunistický režim padl, ač to vypadalo velmi nepravděpodobně, a to přesto, že ho volilo 98% občanů. Nastaly vnější vhodné podmínky a něco se zlomilo. Třeba se časem opět něco zlomí, ale nestane se tak z ničeho nic. Musíme tomu trochu pomoci. Chtějme nemožné, dostaneme nejlepší! To nejlepší sice nemusí někomu jako to nejlepší aktuálně připadat, ale tak to bylo i před třiceti lety.