Milí pedagogové a sociální inženýři, škola není přípravou na život!

Byly doby, kdy se chápalo dětství a dospívání jako příprava na dospělost, vojenská služba byla přípravou a podmínkou mužství a mateřství cílem každé zletilé děvy. Byly také doby, kdy život byl přípravou na smrt.

O jakých dobách píši, je asi každému jasné. Připravovali jsme se na to, až z nás budou hotoví lidé, co sevřou páku stroje a rukojeť praporu („…v každé ruce kýbl hnoje, budou směle šplhat nahoru,“ jak zpívá Karel Plíhal). Vojenská základní služba činila z chlapců muže (bez ní byl v očích některých lidí jedinec doživotním kriplem) a úkolem ženy bylo plodit uvědoměle potomstvo, které až doroste, otočí kormidlem dějin. Úplně se to nezdařilo. Modrá knížka se stala výsadou, zakormidlovali jsme jinam, než si někdo přál, a ženy aktuálně odkládají mateřství někdy až ke čtyřicítce.

Jasné je asi každému i to, že jsem se dotkl dlouhé doby, kdy křesťanské církve (jinde mnohá jiná náboženství) přesvědčovaly lidi, že utrpení v tomto slzavém údolí je jen nutnou přípravkou na báječný posmrtný život. Nikdo mě asi nepřesvědčí, že v tom nebyla vyčůranost vládnoucích světských i církevních elit, aby lid makal, trpěl a těšil se na smrt, která ho ve středověku dostihla většinou poměrně brzy. Až za renesance počíná smrt poněkud měnit barvu, stává se zlým snem renesančních požitkářů a posléze vlna humanismu, někde dříve a někde později, původní církevní dogma nadobro změnila.

To jsem ale trochu odbočil. Chtěl jsem psát o tom, že život se má žít po celou dobu jeho trvání jaksi komplexně. Že některá období sice předcházejí jiným a podmiňují je, ale jakákoli činnost a stav mají smysl sám o sobě, a ne jen jako ona příprava. Co bude po smrti, se můžeme nechat překvapit a neměli bychom „být zklamaní“, když se ukáže, že nebude nic.

Z biologického, potažmo z filosofického hlediska je zajímavá úvaha, kdy se stává život životem, respektive plnohodnotným životem. Člověk, jak známo, prodělává svůj embryonální vývoj v těle matky a stejně se narodí jako nedokonalá, nesamostatná bytost. Podobné je to v různých obdobách u většiny savců, ovšem s tím rozdílem, že mnohá mláďata jsou již chvíli po narození dost samostatná. Většina ostatních obratlovců (kromě živorodých ryb a plazů) jsou na světě coby embrya a stoprocentně to platí u bezobratlých.  

Směřuji těmito známými skutečnostmi k tomu, jak různě dlouhá je doba vývoje různých stádií  v poměru k životu dospělce. Nelze asi úplně srovnávat proces proměny (dokonalé i nedokonalé) hmyzu a proces dospívání u savců a člověka, ale některé disproporce jsou mimořádné. Je-li u člověka řádově embryonální stav setinou doby života po narození a doba od narození po dospělost desetinou celého života, tak doba vývoje některého hmyzu (od stadia vajíčka, larvy a kukly (u proměny dokonalé) nebo vývoje různých stádií (u proměny nedokonalé) je až tisíckrát delší, než život dospělce (imaga).

Larva našeho největšího brouka - roháče (Lucanus cervus) se vyvíjí a roste i sedm let (běžně čtyři roky) než se zakuklí. Dospělý samec se zúčastní rituálního zápasu o samičku, oplodní ji a během dvou až tří týdnů umírá. Nemá ani docela vyvinutý trávicí trakt, čerpá jen energeticky bohatou mízu stromů. Samice žije déle, aby stačila vhodně naklást oplodněná vajíčka. Extrém tohoto principu můžeme pozorovat u jepic. Jepice se vyvíjí několik let (nejčastěji dva roky), mají i přes čtyřicet stádií, dokonce několik mezistádií (subimaga), které se u některých druhů mohou již pářit, a žijí maximálně několik dní, často jen hodin. Vylíhnou se, spáří (existují dokonce i jepice partenogenetické) a umírají. Zcela jim chybí trávicí soustava.

Proč o tom píšu? Co je podstatou života těchto organismů? Dospělost? Asi těžko. Dospělost má svoji podstatu pouze v reprodukci. V přírodním systému jsou stejně důležité všechny fáze vývoje. Po době, kdy už zvířata nemohou splnit reprodukční povinnost, většinou umírají, ale není to pravidlem. Některé živočišné druhy žijí ještě dlouho po ukončení reprodukčního období a u člověka je to vyložený extrém.

To jsem se od školy, která nemá být podle mého názoru chápána jako příprava na nějaká další období, dostal daleko, ale chtěl jsem poukázat na to, že život je jedinečný ve všech svých aktuálních podobách. Je jasné, že zvířecí, ani lidská mláďata nemohou dělat v době svého vývoje vše, co dospělí, ale platí to i obráceně. Dětství a s ním spojená předškolní a školní léta jsou zcela jedinečnou fází života, stejně jako reprodukční věk i stáří. Podobně jako mi přijde nesmyslné chápat některá období jako přípravná, tak zcela zavrhuji postoj:“ Už můžeš umřít, protože si zplodil děti, vychoval je a zabezpečil. Tak nezacláněj!“ Příprava na smrt pak může spočívat pouze v tom, že si uvědomíme, že je neodvratná.

Myslím si, že tímto faktem by se měli řídit jak učitelé, tak rodiče. Traumata k životu také patří, ale není asi nutné je záměrně vytvářet. Děti by do školy měly chodit, když ne s radostí, tak alespoň bez strachu, což je na rozdíl od mého dětství normální, ale také s určitými očekáváními a těšením se. Pochopitelně na záležitosti mimoučební, ale i ty vzdělávací není nutné dětem zošklivit. Všímám si však v souvislosti s tou „přípravou na něco“ jiného principu. Děti se vzdělávají, aby… Aby napsaly písemku, složily zkoušku, dostaly se na jinou školu, odmaturovaly, odpromovaly, aby měly maturitní vysvědčení, výuční list nebo titul, který jim otevře cestu k nějakému zaměstnání.

Je v pořádku, že škola je zakončena nějakým stvrzujícím dokladem jejího absolvovaní, ale podstatou vzdělávání je touha po vzdělání, chuť se něco naučit. Zní to jako fráze, ale bez toho se vzdělávání stává pouze onou přípravou na něco a ne procesem, při kterém se s větší či menší chutí někdo něčemu učí proto, aby něco uměl. Vzdělání by nemělo být samoúčelným prostředkem pro nějakou kariéru. Pokud to tak je, nastane to, čeho si můžeme v systému našeho (a jistě nejen našeho) vzdělávání všimnout. Tedy středních škol, jejichž absolventi mají znalosti dětí vyšlých z dobré základní školy, a maturanti dobrých středních škol strčí do kapsy mnoho „studentů“ pseudovysokých škol, na kterých si někdo v podstatě zaplatí získání příslušného titulu.

Každý je jiný a každé dítě nemá schopnosti, a proto ani chuť se dobře učit, panuje však přesvědčení, že alespoň tu maturitu je potřeba udělat, aby… Jako by byl šikovný řemeslník bez maturity někým méněcenným a vzdělaný středoškolák nemohl dělat práci, na kterou je tabulkově požadováno vysokoškolské vzdělání, ale prakticky to vůbec není nutné, a to tím spíše, když je to vzdělání v podstatě „koupené“.  Vše se to točí kolem té „přípravy“. Ta musí být, ale příprava na něco má být procesem, ne tím aktem, po kterém teprve něco začne.