Mastná voda za 85 korun

Znám tu hospodu mnoho let. Je útulná, dobře se tam vařilo a stojí na strategickém místě. Když její původní majitelé zestárli, předali ji svým dětem…

Tak to má být. Když se však dětičky trochu rozkoukaly, začaly ji provozovat po svém. V rámci té obecně rozšířené mantry, že se všechno zdražuje a zákazníků ubývá, počaly zdražovat také, až se dopracovaly k tomu, že se zde draze prodává laciné pivo, kvalita jídla se výrazně zhoršila a ceny se skokově zdvojnásobily.

Nedávno jsme se tam po delší obchůzce s kamarádem zastavili na pozdní oběd. „Kuřecí vývar za 85 korun? To bude asi něco jako Pho Ga, silný vývar, zelenina, hromada nudlí a masa,“ poznamenal jsem s vírou, že něco takového přinesou. To, co nám přinesli, byla mastná voda s několika kousky mrkve a s trochou rozvařených nudlí. Nevěřícně jsme hleděli do talířů, stejně jako skupina turistů, kteří se usadili u vedlejšího stolu. Po odchodu číšníka reptali, ale disciplinovaně se pustili do jídla. Používali lžíce, přestože by se to dalo na pár loků vypít.

„Děláte si z nás srandu?“ to byla pro změnu naše reakce a polévku jsme demonstrativně vylili vedle zahrádky do květinového záhonu. Nedopili jsme ani pivo, zaplatili jsme a odešli. Mezi tím se do té polívčičky z různými úšklebky a komentáři pustili další příchozí strávníci. Ti si k tomu objednali i nějaké druhé jídlo, kteréžto cenově začínalo na 200 korunách, což bylo rizoto. Svíčková a guláš byly na hranici tří set korun. V jaké kvalitě byla hlavní jídla jsme nezjišťovali, nicméně jsme zahlédli guláš, který vypadal, co se masa týče, jako dětská porce, byť to zjevně dětská porce nebyla.

Berou mě mory, když poslouchám štkaní provozovatelů restaurací, jaká je drahota, jak málo lidí do hospody chodí a tak podobně. Máme u nás několik hospod a restaurací, které skvěle prosperují. Jejich provozovatelé se starají a podle toho to také vypadá. Často je tam těžké najít místo, protože prodávají skvělé jídlo za normální cenu a dobré pivo za cenu přiměřenou nákupu. Jiné naše restaurace zkrachovaly a skončily s dluhy a stalo se to jen proto, že jejich provozovatelé se pustili do něčeho, na co neměli a nebyli ochotni se tomu náročnému podnikání plně věnovat.

Kdyby to tak bylo vždy, bylo by vše v pořádku. Jenomže první zmíněná hospoda patrně nezkrachuje, ani se její provozovatelé nechytnou za nos, protože si tam to špatné a předražené jídlo dostatečné množství lidí stále dává. Sice si nespokojení zákazníci mezi sebou zanadávají, ale kvůli dobré poloze a ze zvyku tam přijedou příště zas s naivní vírou, že se třeba něco zlepší. Nezlepší, může se to jen zhoršit, protože tento typ hostinských bude šroubovat ceny a snižovat náklady, jak to jen půjde, dokud budou lidé ochotni za ten šmejd platit. Navíc ti, kteří neúměrně navyšují ceny, aniž by k tomu měli existenční důvody, negativně ovlivňují trh jako takový.

Byť jsme stále přesvědčováni o opaku, lidé mají peněz evidentně dost. A než by si stěžovali, jídlo vrátili a jiné si nedali, tak to prostě zkousnou. Přitom necelé tři kilometry od zmíněné hospody je jiná, kde se náramně polepšili a hlad lze zahnat za adekvátní ceny i v nedalekém kiosku. Zvyk je ovšem železná košile a výlučnost místa hraje také velkou roli. Na to sází pprovozovatelé

Tenhle příklad lze velmi jednoduše zobecnit. Jelikož fakticky neexistuje žádná státní regulace cen, je jediným řešením, že si zákazník předražené a nekvalitní (někdy předražené a zároveň i nekvalitní) zboží prostě nekoupí. V drtivé většině případů by se nikomu z nás nic nestalo. Výjimkou je zboží, jehož nákup se nedá úplně vynechat nebo nahradit, tam by asi měl stát ceny nějak direktivně zastropovat. Ještě nedávno bych takovou kacířskou myšlenku nenapsal, ale jak se jinak u zmíněného zboží bránit roztočené cenové spirále?

To samé by asi mělo platit v bytové a realitní oblasti. Ceny nemovitostí a tím i nájmů se zcela vymkly etice i zdravému rozumu. Ceny domů, pozemků a bytů neodpovídají reálné ceně a prodejci využívají toho, že jsou stále lidé, kteří jsou ochotni astronomickou cenu zaplatit. Pro velkou část populace, zvláště mladých lidí je však již vlastní bydlení nedostupné, a to nájemní zatěžuje jejich rodinný rozpočet fatálním způsobem. Nemovitosti a nájmy v Praze jsou vyšší než v Berlíně, přičemž kupní síla obyvatelstva je nesouměřitelná. Tak, kde to jsme?

Je jasné, že v hospodách a restauracích není žádná regulace cen možná, tam si musí zákazník pomoci sám. Málokdo je na restaurační zařízení zcela odkázán. Osobně se v restauracích stravuji málo, což je zapříčiněno tím, že rád vařím, a pokud jdu na jídlo volím specifickou a kvalitní kuchyni a rád si za kvalitu a výjimečnost připlatím. Ti, kteří ale musí jíst mimo domov a nechtějí obědvat sendviče a podobně, stále častěji volí vývařovny, které sice nenabídnou michelinské delikatesy, ale mohou za rozumnou cenu většinu lidí uspokojit. I to je cesta.

Pro ty, kteří si představují, že zbohatnou na šizení zákazníka by nemělo být na slunci místo, nicméně, jak už bylo řečeno, nestačí si jen soukromě postěžovat. Na své cestě kolem Česka jsem v uplynulých měsících navštívil desítky restaurací a hospod a věřte (věříte, protože jistě máte podobné zkušenosti), že rozdíly jsou propastné. Zavítal jsem i do docela luxusních podniků, kde jsem si za normální ceny připadal s báglem a dvěma špinavými psisky jako VIP host, a naopak jsem navštívil mizerné podniky s astronomickými cenami, a s tak nepříjemným personálem, že bych příště raději týden žral paštiky, než abych se tam znovu vrátil. Vše je o lidech.