Mariánský sloup jako zdvižený prostředníček serioznímu náhledu na historické události

Na událostech kolem Mariánského sloupu se dá pozorovat zcela malicherné rozdmýchávání vášní, stejně jako pokusy o falšování historie. Myslím, že bylo zbytečné v roce 1918 sloup bourat a je zbytečné ho v roce 2019 stavět znovu.

Musím předeslat, že nemám na znovupostavení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí nikterak vyhraněný názor. Možná se spíše přikláním k těm, kdo se ptají: proč stavět napodobeninu něčeho, co bylo před sto lety zbouráno? Ze svého pohledu moc nerozumím tomu, proč měla být obnovena právě tato památka, ke které se váží různé kontroverze. Že by právě proto? Na druhou stranu nechápu ani argumenty těch, kteří proti obnovení sloupu vášnivě protestují. Zde se odkazuji na článek Jity Splítkové, který mě společně s jinými komentáři k napsání blogu inspiroval: čtěte zde. 

Přijde mi hloupé hledat v Mariánském sloupu jenom symboliku rakousko-uherského útlaku nebo násilné rekatolizace. Na základě takového pohledu bychom totiž mohli bourat nebo nechat devastovat veškeré církevní barokní památky. Konečně zbourání sloupu, jakkoli je to pochopitelné v kontextu událostí roku 1918,  byl v podstatě vandalský čin a téhož dne policie zabránila rozvášněnému davu svrhnout do Vltavy i sochy na Karlově mostě. Připadají vám tyto sochy také jako symbol útlaku a rekatolizace? Mně tedy ne.

Časový odstup sto a více let by měl podle mého názoru zabezpečit určitý nadhled ve vnímání historických událostí, které byly v reálném čase nebo krátce poté hodnoceny právě pod určitým vlivem, který jakýkoli nadhled prakticky znemožňoval. Z tohoto principu není asi úplně nutné chápat dobu pobělohorskou a vládu Habsburků v českých zemích jako takovou národní katastrofu, jak to prezentovala v druhé polovině 19. století řada obrozenců. Většina národů se ve své historii dostala pod nadvládu cizích dynastií i jiných náboženství, a ne vždy jim to přineslo jen útlak a utrpení. Konečně v dobách rozmachu Českého království třeba za vlády Přemysla Otakara II. nebo Karla IV. jsme to byli my, kteří jsme ovládali a možná i z jejich pohledu utlačovali národy žijící na území, kteří naši panovníci připojili ke své říši. 

Ono to ani s tou rekatolizací nebylo tak žhavé, jak to má tendenci občas někdo prezentovat. Čechy nebyly totálně protestantské, respektive českobratrské, a Morava už vůbec ne. Bílá hora pak nebyla tak fatální událostí, jak se to v příslušné dobové beletrii prezentuje a dovolím si i tvrdit, že kdyby posléze v roce 1918 nevznikl samostatný československý stát (což se klidně mohlo stát), nemusela by být třeba ani rakousko-uhersko-česko-slovenská konfederace žádnou katastrofou. Nemá pochopitelně smysl rozebírat různá "kdyby", jenom chci vyjádřit přesvědčení, že hodnotit dějinné události je třeba bez emocí a bez zaujatosti.

Mariánský sloup byl vztyčen jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy na podzim roku 1648, to je realita. Pannu Marii uznávají i protestanté a zamezení řádění švédských žoldnéřů bylo asi také obecně pozitivním počinem. Takže, v čem je problém? Problém je možná jenom v tom, že někdo nechce nechat v klidu spát torzo Mariánského sloupu (stejně jako sochu maršála Radeckého) v lapidáriu Národního muzea jako memento toho, že je zbytečné památky bourat, stejně jako je někdy zbytečné je obnovovat jenom proto, aby znovu vyvolávaly emoce a sváry.