Máme 17. listopadu vůbec co slavit?

Ze socialismu jsme se prý za 34 let dopracovali k jinému socialismu a místo komunistické totality nás ovládá nová progresivistická totalita unijní. S chutí bych autory těchto mouder poslal na několikaletou „stáž“ zpátky do totáče.

Osobně nejsem příznivec oslav, monstrózních už vůbec ne, a řeči, kterými nás v tomto období častují mnohdy ti, kteří žádnou zásluhu na změně režimu nemají, se mi z duše protiví. Není potřeba nic slavit, ale je jistě dobré si tyto události připomínat a brát si z nich to, co je stěžejní, a neplést si v tomto ohledu nějaké osobní dojmy způsobené vlastní frustrací a blbou náladou ze zcela zásadními historickými změnami. A už vůbec není dobré používat toto výročí jako munici v politickém boji.

Jsem poslední, kdo by se chtěl vymezovat proti projevům kritičnosti a nespokojenosti. Ty jsou jednoznačně zdravé, a pokud jsou fakticky podložené, mohou být zdrojem pozitivních revolučních i evolučních změn. To je konečně také poselství 17. listopadu a procesu, který počal daleko dříve. Donekonečna můžeme diskutovat o tom, jestli změny, které odstartovaly listopadové události roku 1989, byly dostatečně revoluční, nebo naopak příliš revoluční, a jestli by nebylo lepší, kdyby sametová revoluce byla počátkem uvážlivého evolučního procesu. K ničemu se nedobereme, stejně jako v případě výčtu chyb, které se posléze zjevně staly, byly-li ty nevyhnutelné, či nikoli.

Pouští-li se někdo do srovnávání doby předlistopadové a polistopadové, měl by tak dle mého soudu činit velmi obezřetně, a to s ohledem na historické reálie, seriózní zdroje, fakta, a pokud čerpá i z vlastních vzpomínek, které porovnává s aktuální situací, měl by se oprostit od subjektivních pocitů, stejně jako privátních dnešních problémů. Pamětníci, ke kterým se bohužel také řadím, musí vzít v potaz „skutečnost“, že tehdy slunce tak nějak líp svítilo, tráva byla zelenější, holky povolnější a všechno méně nebo lépe stálo.

Vztahuji-li to na svoji osobu, mohl bych si i já na základě svých osobních vzpomínek a emocí dobu normalizace vlastně pochvalovat. Měl jsem moc hezké dětství a v zásadě bezproblémové dospívání. Netrpěl jsem nedostatkem pozornosti svých blízkých ani jsem nestrádal materiálně. V roce 1989 jsem dokončil studia a v ranných porevolučních dobách jsem nastoupil do pracovního procesu a všechno to tak nějak fungovalo. Dostalo se mi však také „reakcionářské“ výchovy, takže jsem si už před převratem uvědomoval, v jakém absurdním skanzenu žiju, a že moje pocitová svoboda je svobodou vězně, jehož vězení je ohraničeno státními hranicemi a jeho život je dán vězeňským řádem režimu.

V tomto ohledu mi tak přijde zcela nepatřičné mluvit o dnešní době, jako o době nesvobody, nové totality apod. Myslím si, že ten, kdo tak činí, účelově lže, nebo není schopen či ochoten porovnávat relevantní skutečnosti tehdejší a dnešní doby. Budu-li adresnější, tak pro všechny ty, kteří se takto v médiích a na sociálních sítích vyjadřují, by byl takový příspěvek v předlistopadových dobách tím posledním, co by kdekoli zveřejnili. Možná polovina autorů na tomto blogu i jakýchkoli jiných platformách by měla za principiálně stejnou protirežimní publicistiku a svobodomyslné názory totální utrum a mnozí by museli příslušným orgánům ledacos vysvětlovat, přičemž by mohli být rádi, že jim někdo jenom znepříjemní život vyhazovem z práce či ze školy.  A pokud o nové totalitě mluví politikové, dnes především ti opoziční, je to smutné a s ohledem na působení na své „věřící“ voliče i trestuhodné.

Ti, kdo si totalitní časy pamatují asi rychle zapomněli, v jakém režimu jsme žili, a řada těch, kteří se narodili později, patrně poslouchá jen jeden typ vzpomínek a jen jednu podobu argumentace pamětníků, a to je prosím řeč o relativně klidných dobách normalizace, ne o hrůzách let padesátých u nás, neřkuli třeba v Sovětském svazu. Ne, nikomu neupírám jakoukoli kritiku čehokoli, ale myslím si, že je dobré ji vztahovat k jakémusi vlastnímu ideálu fungování státu, k vlastním politickým a ideologickým principům, ke svému pocitu svobody, nikoli k obecnému srovnávání doby nesvobody s dobou svobodnou, ve které zcela nepochybně žijeme, a to i proto, že se v našich, potažmo v evropských dějinách v připomínané době stalo něco obecně pozitivního. „Wind of Change“ skutečně zavál a obrátil se jen v místech, který zmiňuje text písně, nikoli u nás.