Mám se dojímat, že se otrávil válečný zločinec?

Generál Slobodan Praljak spáchal po vynesení rozsudku v podobě dvacetiletého trestu sebevraždu, když předtím prohlásil, že je nevinný. A už se objevují komentáře, že důstojnou smrtí zemřel hrdinný islamobijec.

Nevím, kdo z běžných čtenářů a hodnotitelů této události je schopen se relevantně vyjádřit k tomu, jaký je podíl viny Praljaka a dalších odsouzených chorvatských (potažmo srbských) vůdců, já tedy ne, a myslím si, že to těžko může udělat někdo jiný, než tribunál na základě několikátého vyšetřování. To pochopitelně nikomu nebrání v tom, takový rozsudek zpochybnit.

V jistém smyslu chápu ten typ zpochybnění, který je založen na tom, že se nějaký národ nebo jeho určitá část zbaví své viny (spíše pocitu viny) tím, že se odsoudí ti, kteří nějaké zločiny organizovali nebo k nim nečinně přihlíželi, přestože měli moc zasáhnout. Typickým příkladem jsou události po 2. světové válce, souzení válečných zločinců z řad Němců a také kolaborantů z řad občanů okupovaných zemí. Němci si svého vůdce sami zvolili a velká část ho, alespoň dokud se dařilo, nadšeně podporovala. Těžko soudit ty, kteří povinně narukovali do armády, dostali flintu a stříleli, ale mnoho německých občanů překročilo nutnou loajalitu s režimem.

Je tak těžko určitelná hranice osobní odpovědnosti člověka na páchání nějakých kolektivních zločinů, na rozdíl od iniciativního páchání individuálních zločinů a také osobní statečnosti při vzepření se zločinnému režimu. Odpovědnost vůdců je také těžko zpochybnitelná. Vůdcem se nestane nikdo, kdo se jím stát nechce, a ona odpovědnost s tím souvisí. Jedním s důsledků je pak to, že lidé vědomí si svého selhání přenesou svoji vlastní osobní zodpovědnost na ony vůdce, o kterých mohou tvrdit, že je třeba zfanatizovali. A do jisté míry mohou mít i pravdu, protože lidé se v určité davové a kolektivní psychóze mohou chovat zcela jinak, než za normálních okolností.

Tento princip se dá přenést i „mírových podmínek“. V jakési virtuální psychóze jsou někteří lidé schopni obhajovat zločiny jenom z toho důvodu, že jsou páchány na příslušnících nějakého etnika, náboženství nebo jakékoli jiné nenáviděné komunity. Jistě to nelze srovnat s reálným násilím páchaným na příslušných lidech, ale lze se ptát, jak by se tito lidé zachovali v reálné situaci, když jsou schopni z tepla a bezpečí svých obýváků schvalovat třeba genocidu. Nevím, mnozí z nich by se v konfrontaci s realitou třeba zachovali jako slušní lidé, a třeba by se i někteří virtuální humanisté stali divou zvěří, těžko si člověk může být sám sebou jistý, když se do takové situace nedostal.

Na druhou stranu ale věřím spíše tomu, že lidé schopní se kultivovat (nebo být kultivováni) v normálních nebo jen zjitřených situacích, si vytvářejí předpoklady pro to, se kultivovaně chovat v situacích kritických. Tento princip se tak dá i obrátit. Je třeba upozorňovat ty (a na ty), kteří se nechají i v časech klidu a míru ovládat militantními náladami a nesnášenlivostí, protože se třeba jedná o potencionální zločince v případě, že by se něco nedejbože stalo. Myslím to tak, že je nutno od malička lidem vštěpovat, co je, a co není principiálně správné.

Násilí a bezpráví páchané na civilním muslimském obyvatelstvu v Bosně bylo špatné a odsouzeníhodné, a to bez ohledu na to, za jakých okolností válka v Jugoslávii vznikla, jak reagoval okolní svět, a také, co si aktuálně kdo myslí o islámu nebo o migraci. Ty skutečnosti je nejenom možné oddělovat, ale i nutné oddělovat.