Kterej uherák je ten pravej?

Kdysi to bylo u nás jednoduché, byl jenom jeden. Teď aby se v tom čert vyznal. Jedno ale vím docela jistě, ten kosteleckej mně vůbec nevyhovuje.

Je to téma, které nelze jen tak nechat být. Televizní stanice měly speciální volební programy a v médiích se k maďarským volbám vyjádřil už téměř každý, který má… víte co a víte kam. Skuteční odborníci na maďarské reálie uvádí skutečnosti, nad kterými zůstává rozum stát. Jak mohl ve střední Evropě, v zemi Evropské unie vzniknout politický systém, ke kterému se váží pojmy, jako autokracie, kult osobnosti, oligarchie, klientismus euroskepticismus, nacionalismus a inklinace k putinovskému Rusku. A ještě podivnější mi přijde, že člověka, který takový systém stvořil a udržoval, velebí lidé, kteří se prezentují jako demokraté a morální autority.

Jelikož nejsem žádný hungarista, ani publicista zaměřený na tuto zemi, musím si i v tomto fejetonu vystačit se základními relevantními fakty a vlastními pocity, které ve mně ona fakta vzbuzují. Ta základní emoce ohledně končícího režimu by sedala vyjádřit jednoduše: Maďarsko – všechno špatně. Paradoxně mi asi nejvíce vadí to, co dost možná s Orbánem nekončí – maďarský nacionalismus. I některé naše politické strany včetně těch vládnoucích zaobalují tuto veskrze špatnou ideologii do slov jako vlastenectví, národní hrdost, starost o blaho svých – výhradně svých – občanů. U nás je to poměrně průhledná taktika cílená na emoce, které je třeba vyvolat, v Maďarsku je to ale zjevně sázka na jistotu. Maďaři totiž trpí komplexem, který postihuje všechny národy, které byly v minulosti mocnými impérii.

Tento komplex postihuje i velké státy jako je Španělsko, Francie, a zvláště pak Velká Británie, v jejím případě to byla sama podstata brexitu. Jsou to státy se slušnou životní úrovní, a teď si vezměte malé, osekané Maďarsko, které je jen stínem bývalého Uherska, s milióny Maďarů žijících v okolních státech a všemožně ve světě. Když k tomu připojíme horšící se životní úroveň, dostávají nacionální vášně další impuls. Z tohoto pohledu není divné, že tento národ strpěl hromadu let v čele státu téměř monarchu, který si po ruském vzoru pomalu budoval totalitní státní systém a živil v Maďarech onu přebujelou hrdost projevující se odporem k EU, k menšinám i některým sousedům, kterými bylo jejich „Velké Uhersko“ historicky poškozeno. Není bez zajímavosti, že na tuto notu hrál v předvolební kampani i vítěz voleb.

Nemohu se zbavit, že pořád jde jen o toho pravého „uheráka“, a nejde vůbec o to, jak to vnímáme my, ale o to, jak to vnímá asi dost velká část maďarské společnosti. Připomeňme si, za jakých okolností a u jaké společenské třídy bují nacionální a revizionistické vášně. Je to téměř vždy v období úpadku či bídy a logicky se to projevuje v té části společnosti, která tím více trpí. Fanatickými nacionalisty nebývají materiálně zabezpečení intelektuálové, to jen vůdci, kteří hrají na tu „správnou notu“, ale „lumpenproletariát“. Pokud vám to připomíná i něco nám bližšího, než je stav v Maďarsku, nebude to asi náhoda.

Po určité euforii, která ovládla Evropu po drtivé porážce Viktora Orbána, přijde dost možná vystřízlivění. Péter Magyar snad rozbije maďarský autokratický a korupcí prolezlý systém, bude vstřícnější k EU a méně vstřícný k Rusku, nicméně nelze brát na lehkou váhu jeho vyjádření o prolomení Benešových dekretů, což sice asi není pro nás nějaká reálná hrozba, ale vztahy to může komplikovat. Může to být jen rétorika nicméně Slovensko je stále nazýváno „Felvidék“ (Horní země/Horní Uhry) a pro Slováka je používáno označení „Tóth“, což je sice běžné příjmení, ale v určitém kontextu i nadávka. Nelze ani pominout skutečnost, která souvisí s výše uvedeným, že mimo území Maďarska žije dvakrát více Maďarů než ve své vlasti.

Byl bych nerad, aby tato úvaha byla chápána jako nějaká protimaďarská agitace. Osobně mám, co by návštěvník, Maďarsko velmi rád a nemám ani s Maďary žádnou špatnou osobní zkušenost, ba právě naopak. Mám upřímnou radost z pádu Orbánova režimu a přeji Maďarům, aby se jim podařilo znovunastolit demokratické poměry, ze kterých během čtrnácti let „orbánokracie“ pomalu ale jistě vycouvávali, což se paradoxně velmi zamlouvalo i některým Slovenským a také našim politikům a partajím. Příklad Maďarska lze použít jako příklad odstrašující, a to s ohledem na řadu uskutečněných a plánovaných kroků naší současné vládní garnitury.

Závěrem se omlouvám za onen trochu laciný příměr „uherák“, nicméně na té „kostelecké“ metafoře si dovolím trvat. Přijde mi totiž naprosto neuvěřitelné a skandální, že někteří čeští politikové měli, a snad stále mají, Viktora Orbána jako vzor, jako mimořádnou a veskrze pozitivní osobnost a jeho režim jako určitý mustr pro politiku našeho státu. Když se to samé stalo i při nástupu Donalda Trumpa, jinak velkého podporovatele Viktora Orbána, tak jednoho musí napadnout otázka, jak jsou ideologicky, hodnotově i morálně nastaveni politici naší vládnoucí koalice.