Krize islámského světa jako důsledek globalizace

Jaké jsou ale příčiny té krize? Názory oscilují od paušálního obviňování islámu až k sebemrskačství, které svádí vinu na naši západní civilizaci. Zapomínáme však, že: What is globalization for the West is imperialism for the rest.

Vidět za vším pouze problém náboženství muslimů je asi hodně zjednodušující. Je to stejné, jako bychom vnímali evropskou krizi v době třicetileté války jako důsledek problematického křesťanství.  Charakter tehdejšího křesťanství, stejně jako dnešního islámu má na celou problematiku vliv, ale není to jistě příčina. Důležité jsou více dějinné procesy, s jejichž důsledky jsme konfrontováni, ale v historii nemá smysl říkat různá „kdyby“. Kdyby nevzniklo koloniální impérium, tak by se ani nerozpadlo, kdyby se Západ vojensky neangažoval, nemusel by ani vojsko stahovat, kdyby nebyly podporovány diktátorské režimy, nevzniklo by ani Arabské jaro a podobně. Co se stalo, již neovlivníme. Můžeme se snad z toho poučit, ale ani tomu nic nenasvědčuje.

Když hodnotíme stav islámského světa, všímáme si především jeho ideologie a vývoje společnosti. Nemůžeme také nevidět zásahy Západu do tohoto procesu, ale zapomínáme však možná na to, jakým způsobem se vyvíjí náš svět. Samuel P. Huntington ten základní konflikt v knize Střet civilizací dokonce zrýmoval: „What is globalization for the West is imperialism for the rest“. Tedy, co je globalizace pro Západ, je imperialismus pro zbytek (myšleno světa).  Západ byl a je strůjcem globalizace, a nějak se s ní lépe či hůře vypořádává, ale tento proces se přenesl do okolního světa, který se s ní vypořádat neumí.

Globalizace je velmi široký pojem, ale dejme tomu že to je: dlouhodobý ekonomický, kulturní a politický proces, který rozšiřuje, prohlubuje a urychluje pohyb zboží, lidí i myšlenek přes hranice států a kontinentů. Důsledky globalizace je pak v podstatě vše, s čím přicházíme do styku. To nám přináší radost, požitek a bohatství, ale také frustraci za ztráty naší identity. Národní, kulturní, komunitní i osobní. Pokud to přináší frustraci nám, strůjcům toho procesu, což teprve těm, kterým byl tento civilizační proces implantován. Pojmem implantován nemyslím nutně vnucen, protože mnoho důsledků globalizace je velmi lákavých i pro ty, kteří k nim nepřišli nějakým kontinuálním procesem.

Globalizace tedy přinesla stav, kdy lidé z jiné kultury a jiné víry zatouží díky mediálně propojenému světu po čemsi z jiného světa, po některých věcech materiálních, stejně jako společenských a duchovních.   Mnozí z nás si ještě vzpomenou, jak jsme kdysi lačně koukali „přes naši západní hranici“ na to, co oni mají a mohou, a my nemáme a nemůžeme. Také jsme si na to mohli odpovědět,proč to tak je, ale ten pocit frustrace to nezmírnilo. Pořád jsme si mohli říkat, že nejsme o nic horší než oni, a takhle jsme dopadli. Dnes většinu toho máme anebo mít můžeme, ale zase nám vadí, že jsme propadli konzumu a bojíme se ztráty našich národních svobod a oné identity. Na velmoci se díváme skrze prsty a říkáme si, že nejsme jako oni.

A teď tyto naše staré i nové emoce vynásobme deseti a máme tu hned archetypy lidí z Blízkého východu, Indie nebo Afriky, kteří touží po životní úrovni a všech benefitech západního světa, ale nechtějí se za žádnou cenu vzdát své kultury a víry. Milují produkty amerického životního stylu, ale nesnáší Američany a jejich životní styl. A máme tu také ty, co si leccos (nebo vše myslitelné) ze západního světa mohou dovolit, ale jsou svázáni svými tradicemi a náboženstvím. Z těch se často stávají pokrytci nebo se pohybují na jakémsi scestí v jakési neurčité touze spojit nespojitelné.  Je nesporné, že zvyšování životní úrovně vede otupování vlivu tradic a náboženství, což jsme mohli sledovat u nás, stejně jako ve vyspělejších muslimských zemích, ale tento stav trvá jen do té doby, než se něco stane. Změní se režim a po opojení, a po náhle nabyté svobodě a demokracii přijdou konflikty a války (téměř vždy to tak bývá) a lidé kromě obav o své životy dramaticky zchudnou a nakonec jim nezbude nic, než jen ona víra a tradice.

Obdobně to probíhá i u komunit, které přesídlily do západního světa. Po první generaci vděčné za rapidní změnu životní úrovně, vyrostou další generace, které se jsou frustrované tím, že se často nemohou měřit s majoritní částí populace oné země. Někteří se prosadí, ale jiní se v těchto emocích začnou vracet ke kořenům. Pochopitelně k těm nejhorším možným, k radikálním směrům náboženství, a stávají se tak z nich postupně cizinci v zemi, kde se narodili.

Mohlo by se říci, no a co, to je jejich problém, my máme svých vlastních problémů nad hlavu. Ono by to tak i mohlo být, kdybychom nežili v tom zcela zglobalizovaném světě. Země, třeba Čína, kde většina obyvatel žije na hranici (nebo i pod hranicí) chudoby půjčují astronomické prostředky zemím, které jejich prostřednictvím udržují vysokou životní úroveň svých obyvatel. Mnohé země se také stávají životně důležitým odbytištěm výrobků ze západních zemí, a to bohužel i zbraní, které se náramně hodí v konfliktech, ke kterým svět ze zištných důvodů v podstatě nečinně přihlíží. Mnohé státy jsou pak, jak je obecně známo, strategickými producenty surovin. Ne, z tohoto koloběhu není úniku. Od islámského světa se nelze odstřihnout ani v rovině národní, a už vůbec ne v rámci komunit uvnitř států.

Do toho je potřeba ještě zahrnout imperiální zájmy mocností, pro které se válkami a vnitřními konflikty zbídačené země stávají hřištěm pro udržování či rozšiřování své sféry vlivu, která je nutná k tomu, co již bylo výše uvedeno. A pak se stane, že s lavinovým efektem začnou lidé ze svých zemí odcházet, a to jak před válkou, tak i za lepším živobytím, a ten svět, který znají s televize a internetu se tváří, že jim chce pomoci, ale ve své podstatě je nechce. Nechtějí je lidé z toho světa, protože jim nerozumí, bojí se jich a bojí se i o ztrátu své vlastní národní identity, své kultury, svého životního stylu a své bezpečnosti. Z toho pochopitelně plyne další frustrace. Doma se žít nedá a tady nás nechtějí. Co budeme dělat? Někoho třeba napadne, že může dělat cokoli. Nejhůře se lidé (a to civilizovaní lidé) chovají, když už nemají nic, žádnou vazbu, žádnou budoucnost a tím ani žádnou zodpovědnost.

Aktuální stav se nese v atmosféře hledání viníků, jejichž kroky a postoje zapříčinily současnou situaci, což vytváří pocit, že pokud změníme kroky a postoje, tedy politiky a třeba i členství v nějakých strukturách, vše se nějak vyřeší. Myslím, že nevyřeší, a to právě proto ne, že nejsme nikterak schopni změnit výše uvedený stav globalizovaného světa. Řešením se tak jeví ne naše (respektive jejich) separace, ale naopak daleko větší integrace.  Tím rozhodně nemám na mysli další umělé zvětšování komunit lidí jiné kultury v našich zemích, ale integrování těch stávajících, jejichž integrace byla zanedbána nebo zcela špatně pojata, a také naše integrace do procesů, které probíhají v islámském světě.

Je zcela nepravděpodobné, že by ohniska konfliktů v muslimských zemích nějakým zázrakem vyhasla, šíitové se smířili se sunnity, muslimové s Kurdy, židy a křesťany, že by absurdně bohaté vládnoucí klany „přerozdělily“ bohatství svých zemí mezi jejich obyvatele a všichni společně by začali budovat sekulární společnost, která jediná má šanci navázat partnerství s jinými sekulárními společnostmi. To je zcela utopické. Na druhou stranu intervence Západu sledují dlouhodobě pouze vlastní zájmy, ekonomické a s nimi související mocenské. Názorně to předvedl nedávno Donal Trump.  Není nic špatného sledovat prioritně vlastní zájmy, ale tento způsob má charakter „po nás potopa“, protože zcela ignoruje dlouhodobých dopad aktuálně efektivních kroků. V tom jsme nepoučitelní.

Hledání příčin krize nás přivádí do doby, kdy byla situace lepší, kdy se vývoj arabského světa jevil poměrně optimisticky. Nadnárodní společnosti tam vesele těžily ropu a vládli v něm prozápadně (někdy také provýchodně) orientování osvícení diktátoři, byť někteří pouze zpočátku. Anvar as-Sádát, ale i mladý Saddám Husajn, Hafez al-Assad nebo Muhammad Rezá Pahlaví vytvářeli jistou naději pozitivní orientace svých zemí. Nebyli jistě ideální, ale vedli své země k sekularizaci, k oddělení „světské politiky“ od náboženství. Víme dobře, jak to dopadlo. Sádát byl zavražděn, Husajn se zcela „vymkl kontrole“(spíše byl využit), Hafeze vystřídal slabý syn Bašár a v Íránu převálcovala pozitivní vývoj islámská revoluce v čele s Chomejním.

Nelze jistě podruhé vstoupit do téže řeky, ale lze nepříliš složitě zanalyzovat, jaký vývoj byl pozitivní, co ho zabezpečovalo, a kde se staly chyby, které to zvrátily. Lze se jistě zeptat, jestli má honění „partyzánů“ po afghánských horách nějaký smysl, jestli je správné podporovat sunnity proti šíitům a jestli je opět nutné rozdělovat tento region na ruský a americký. Nemusí se to tak jevit, ale dozrává čas na mírnění konfliktů a hledání smírných řešení, protože právě všemožné konflikty provází radikální ideologie a tím i terorismus, který se stal zaříkávadlem pro legitimizování mnohých nesmyslných počinů. Univerzální lék ani řešení nikdo nemá, ale lze dělat smysluplné kroky.  Je však otázka, kdo má zájem je dělat. Já osobně nikoho nevidím a od toho se vše odvíjí. Všichni chtějí řešit terorismus a migrační krizi a nikdo nemá zájem řešit to, co je příčinou a podstatou těchto jevů.