Kristus s kozlí hlavou

Před několika dny se zdálo, že karikaturu všichni milujeme, že všichni dokážeme s nadhledem hledět na svoji víru, své přesvědčení i sami na sebe. Opak je pravdou.

Karikatura se nelíbí nikomu. Tedy, myslím, nikomu na koho je právě namířena nebo na koho by podobným způsobem namířena být mohla.

Na toto téma se již kriticky vyjádřily různé církve, včetně katolické ústy papeže. Ještě předtím představitelé umírněných islámských států, posléze i někteří západní politici.

Podle jakéhosi aktuálního průzkumu s určitou formou karikatury nesouhlasí polovina Francouzů, obyvatel země, kde má tento druh humoru své domovské právo.

Karikatura může být jistě i poměrně vlídná, ale o takové se momentálně nemluví. Aktuálně není a ani nebude v této souvislosti řeč o karikatuře Jardy Jágra na titulní straně sportovní rubriky.  Naopak se mluví o karikování náboženství, víry a jejich symbolů  A to je tenký led.

Karikování v náboženské oblasti má dlouholetou tradici a mohou si za to církve a jejich představitelé sami. Pokrytectví, rozpor slov a skutků se táhne dějinami náboženství jako nepříjemný odér za čímsi na pohled krásným a ušlechtilým.

Jinými slovy je, myslím, správné a užitečné zesměšňovat v náboženství, v církvi, stejně jako ve společnosti a politice všechny hlouposti, neřády a chyby.

Jak ale přistupovat k víře a jejím symbolům? Jak bude věřící křesťan reagovat na Krista s kozlí hlavou? Jak buddhista na Budhu s hlavou prasete? Rozzlobí se, urazí je to. Ti normální nebudou chtít potrestat, tím méně zastřelit, autora, ale nebudou to chápat. Budou se ptát: Komu vadí symbol mé víry?

Karikatura má vyvolávat smích a skrz humor upozorňovat na nešvary, ale neměla by, myslím, samoúčelně urážet a tím v důsledku škodit.