Kozlové zahradníci

„Dejtě se všeci přejet rychlíkem, kozla zahradníkem stě zrobili a pytláka hajným a zloděja tajným, to stě se pěkně vybarvili! Dyť je to gauner a sviňa sprostá, duševně silně zakřiknutý…“

Tak nějak mě při jmenování nové vlády napadla stará písnička Pavla Dobeše, ve které autor kritizuje ty, kteří povýšili jistého Blažka. Nemyslel jsem v té souvislosti na všechny nové ministry a premiéra, ale speciálně na resort životního prostředí, který bude řídit jeden z motoristů. Ať to bude Petr nebo Filip nastává situace ne nepodobná takové, kdy by se třeba ministrem obrany stal někdo, jehož cílem by bylo zrušit armádu.

Smyslem Ministerstva životního prostředí – alespoň jsem si to dodnes myslel – je ochrana životního prostředí, kterou v tomto ohledu má zabezpečovat stát. Ochrana životního prostředí je velmi komplexní pojem, který zahrnuje činnost jednotlivců, organizací, států i nadstátních institucí. Předmětem ochrany je ve své podstatě svět, ve kterém žijeme, a všechny aktivity s tímto spojené se v drtivé většině vyznačují tím, že vyžadují určité úsilí, jsou spojeny s jistým nepohodlím, odříkáním a také to stojí hromadu peněz.

Myslím si, že většina lidí chce mít pěkné, zdravé a harmonické životní prostředí: zachovalou přírodu s radostnými zvířátky, zdravými stromy, kytičkami i houbami, chce mít čistý vzduch, čistou vodu v potocích řekách, jezerech, rybnících i mořích se spoustou rybiček, korálů a všemožné jiné havěti, přejeme si také stabilní počasí odpovídající příslušné roční době bez výkyvů, abnormalit a kataklyzmat, chceme sluníčko, které hřeje a prospívá našemu zdraví a ne sluneční záření, které kvůli narušené ozónové ochraně škodí.

To všechno bychom rádi, ale zdaleka ne každý z nás je ochoten pro to něco dělat a někdo není ochoten ani něco nedělat, tedy přírodě a životnímu prostředí jako takovému neškodit. Škodíme sami, jako majitelé a zaměstnanci firem i jako občané států. Skrze analýzy odborníků víme, co je třeba dělat, respektive nedělat, ale nechceme vynakládat ono úsilí, nechceme pociťovat nepohodlí a už vůbec si nepřejeme, aby nás to něco stálo. Instituce, a především pak státy a nadstátní celky tak mají v zásadě dvě možnosti: buď nechat ochranu životního prostředí plavat, nebo ji restriktivně přes odpor části společnosti vymáhat, což je ovšem v politické rovině poněkud nepopulární. V tomto ohledu se politikům osvědčilo úsilí o ochranu životního prostředí předstírat, ale reálně dělat jen to, co voliče nepopudí.

Jsou však také lidé, organizace, a dokonce i státy, které to s tou ochranou myslí vážně. Jednak jsou to ti, kteří zastávají víceméně racionální přístup a snaží se prosazovat bolestné, ale obecně řešitelné postupy, ale jsou i tací, kteří si z enviromentalismu udělali ideologii, kterou blbnou část veřejnosti a na jejíž podpoře profitují. Pak jsou tu ještě fanatici, kterým často ani nejde o věc, ale o vlastní pochybnou seberealizaci. Ti by se dali přirovnat k těm fotbalovým fanouškům, které místo fotbalu zajímá, jak rozbít hlavy fanouškům soupeře. Z toho vyplývá, že chránit životní prostředí lze způsobem dobrým, špatným a jaksi naoko s vidinou nějakého benefitu, finančního či politického.

Vyspělý a civilizovaný stát by měli řídit lidé, kteří to s ochranou životního prostředí myslí vážně. Je jasné, že výsledná politika musí být nutně určitým kompromisem. Stanoviska biologů, klimatologů a jiných odborníků často nelze reálně a ihned převést ve skutky, které by měly dalekosáhlé ekonomické důsledky, a hlavně by skrze hlasy voličů zlikvidovali ty politiky, kteří by je chtěli prosadit. V tomto ohledu je zásadní, jak je v které zemi či komunitě velká množina občanů odpovědných a těch, kteří uvažují v rámci hesla „po nás potopa“ jen na svoje pohodlí a své peněženky. Je to otázkou určité společenské kultury, kterou zabezpečuje výchova a vzdělání.

Ve vyspělém a civilizovaném státě by neměli být agendou životního prostředí pověřeni lidé, kteří odmítají jednoznačné vědecké závěry, kteří seriózní ochránce přírody strkají do jednoho pytle s ekoteroristy, kteří zcela rezignují na odpovědnost za stav, který tu bude po jejich účinkování. Epigoni Václava Klause, který ze sebe na sklonku života dělá blázna popírajícího skutečnosti srovnatelné s těmi, že je Země kulatá a obíhá kolem Slunce, jsou přesně těmi, které by na Ministerstvo životního prostředí neměli pustit ani přes vrátnici, leč v rámci politických handlů v rámci hesla „ruka ruku myje“ bude jeden z arogantních, namyšlených, zcela nekompetentních a ideově i odbornostně pomýlených pánů sedět v ministerském křesle, respektive jeden z nich tam už půlkou zadku sedí.

Bouří se odborná veřejnost, bouří se lidé z řad té vzdělanější části mládeže a zjevně či privátně se snad bouří i všichni ti, kteří si myslí, že ochrana životního prostředí je fatální nutnost. Patřím do té první a třetí skupiny a vím, že budu poslouchat plky o tom, že se snažíme zvrátit výsledek demokratických voleb apod. Nikoli. Jsem ale přesvědčen, že vítěz voleb by měl prokázat soudnost a odpovědnost.

Zamýšlím-li se nad touto problematikou, docela mě aktuální společenské klima v oblasti enviromentalismu, greendealu, zelené politiky a všeho, co s tím souvisí, kruší. Velká část veřejnosti se dala přesvědčit, že výše zmíněné pojmy reprezentují jakési univerzální zlo, což je sice absurdní pitomost, ale v hlavách občanů je tato skutečnost pevně zakořeněna. Vinu na tomto stavu nesou pomatení aktivisté, ekoteroristé, stejně jako ideologové, kteří před lety vycítili příležitost vybudovat politický a zprostředkovaně i finanční kapitál. Jakmile se tyto myšlenky a s tím i lidé počali diskreditovat, hbitě toho využili vášniví odpůrci všeho „zeleného“. A ti se na této vlně úspěšně stále vezou.

Tento stav bohužel není jen obrázkem postkomunistických zemí, ve kterých se ideje neodpovědnosti, hédonismu a sobeckého konzumu stále nedaří vymýtit, ale mění se klima i ve vyspělých západních zemích, kde donedávna enviromentální politika spojovala i jinak ideově rozdílné partaje. Nechci hodnotit naši novou vládu, která ještě ani nezačala vládnout a zákonodárce, kteří ještě neschválili žádné zákony, ale představitelé z řad Motoristů sobě na Ministerstvu životního prostředí a ve vládě jako takové je dle mého soudu opravdu omyl. Omyl, který zavinilo několik jednotek procent voličů a následná politická konstelace, v rámci které hrají hlavní roli trestně stíhaní předsedové koaličních stran.

https://www.youtube.com/watch?v=vbbvAf1LkAo&list=RDvbbvAf1LkAo&start_radio=1