Konverze od vědy k náboženství (opět na příkladu románu Dana Browna)

Mohlo by se zdát, že nic takového neprobíhá. Věda je věda a náboženství je možné zkoumat i vědecky, ale náboženské hodnocení výsledků vědy by se mohlo zdát podivné. Ale i takový přístup reálně existuje.  

Když jsem se před časem zamýšlel v článku „Konverze od ateismu k ateismu“ nad významem a silou náboženství, a také nad něčím, co se dá nazvat spirituálním prožitkem nebo schopností a možností vnímat něco jako mystérium posvátna, napadlo mě, že přeci už několik tisíc let existuje přístup, který jakby z opačné strany, ale zdánlivě podobně spojuje racionálno s iracionálnem – noetika.

Připomenu jen, aby to srovnání bylo transparentní, základní myšlenku zmíněné úvahy, a to krátkým citátem: „Nikdy jsem nezakolísal ve svém přesvědčení, že Bůh není, ale přišlo mi velmi osvobozující zjištění, že se mohu ponořit do onoho náboženského mystéria, a že můj odpor k domněnkám o posmrtném životě, zázracích a nebešťanech mě nenutí vzdát se hudby, staveb, modliteb, obřadů, slavností, svátků, svatyní, poutí, knih, soch a obrazů a s tím ani příběhů, které se s uvedeným váží.“ Uvažuji o věcech víry a náboženství (i církve) v tom smyslu, v kolika ohledech zůstává náboženství relevantní i po zrušení jeho ústředních dogmat, a to jak v případě jeho obecného významu, tak i významu bytostně soukromého.

Zdánlivá podobnost těchto myšlenek s noetikou spočívá v onom prolínání racionality a iracionality, ale principiálně je to jiné. Tak jako se ateista může ponořit do spirituality a užít si určitou formu „božství“, na jehož principiální podstatu nevěří, noetik zdánlivě vědeckou metodou dospívá k tomu, že to co se nám jeví jako důsledek určitých poznaných zákonitostí, ovlivňuje či řídí něco iracionálního, co spořívá kdesi za hranicí našeho poznání a skoumatelnosti. Racionálním způsobem přijímá „božství“, kterému naopak věří.

Když se podíváme na nějaké definice noetiky (nepřijde mi příliš šťastné ji ztotožňovat s gnoseologií či s epistemologií), je velký rozdíl, jestli ji vnímáme jako filosofickou disciplínu zkoumající původ, předmět, povahu, rozsah a výsledek lidského poznání, pro což bych použil onen termín gnoseologie, nebo jako přístup, prožitek či vyústění na základě přímé vnitřní zkušenosti, přičemž tento proces je součástí tradice a určité intuitivní znalosti, která přímo vstupuje do vědomí, a staví se nad to, co vnímáme běžnými smysly a rozumovým chápáním.

Tato definice-nedefinice přibližuje noetiku k nějakému mimosmyslovému i mimorozumovému procesu, kdy pramen poznání je kdesi za hranicí našich smyslů a rozumu, a tak je vlastně nepoznatelný. Každý člověk vnímá, vědomě i podvědomě a možná i nevědomě svými smysly všemožné podměty, jejichž důsledky se mohou projevit racionálně i iracionálně. Ty racionální jsou jasné, ale jak definovat lásku, okouzlení, dojetí, melancholii, duševní utrpení nebo posvátnou hrůzu? Známe, i když stále ne zcela přesně, elektrochemické procesy v našem mozku, které určité stavy způsobují, dovedeme si (někdy) představit ty smysly vnímané podněty, ale celé je to těžko postižitelné, protože do toho vstupuje podstata naší osobnosti, tedy to, jak jsme geneticky naprogramování, a to, jak se utváříme od narození až do příslušného okamžiku, stejně jako řada jiných faktorů, které sice vnímáme smysly ale zcela podprahově.

Do podstaty noetiky tak vstupuje cosi, co splňuje výše uvedená kritéria mimorozumového a mimosmyslového vnímání – lidská duše a s ní jiný druh vnímání i přenosu. Výraz „duše“ se běžně používá, ale jako něco reálně existujícího to souvisí s vírou, že je do nás cosi vloženo či na nás v počátku naší fyzické existence přeneseno. Velmi se pak různí představy o tom, jak a kde, a jestli vůbec může ona „duše“ nezávisle existovat a jak, a do jaké míry, a jestli vůbec může zprostředkovávat ony mimosmyslové interakce.

Noema, tedy aristotelské označení myšlenky, má v tomto případě charakter jiného vědomí – vědomí duše, kterému může být nadřazeno nějaké vyšší vědomí, což v jistém smyslu souvisí s tím (ale také souviset nemusí), že kdesi mimo rozsah našich smyslů i naší představy existují duše bez těl, které jsou někým nebo něčím spravovány, a se kterými lze nějakým mimosmyslovým způsobem za jistých okolností komunikovat. To už ale popisuji nějakou konkrétní esoterickou představu, ke které noetik nemusí ani dojít, ani se k ní přiblížit.

Proto může být noetika esoterickou naukou, ale i třeba jen jakýmisi zadními vrátky pro vysvětlení něčeho nevysvětlitelného. Může z 99, 9% přijmout vědecké principy, stejně jako se od nich vzdalovat a relativizovat je. Na každý pád noetika více či méně připouští nebo jen podsouvá možnost, že ne vše musí být takové, jaké si myslíme, že to je, což je mimořádně líbivé, protože to v mnoha ohledech koresponduje s naší zkušeností. Žádné poznání není zcela uzavřené, vše se dá dále zkoumat a stále (a patrně navždy) lze objevovat něco nového a také měnit či zpřesňovat již objevené.

To však samo o sobě neznamená (alespoň já si to myslím), že je vše kolem nás nějak zakódované nebo podřízené „jinému“ principu. Poznání není nikdy konečné, ale to není jeho smyslem, ale pouze jeho vlastností, stejně jako patrně i makrokosmos či mikrokosmos.  Nemohu se ani smířit s tezí, že klíč k poznání je v jakési zapomenuté moudrosti z „předvědeckých dob“.  To už však opět mluvím o noetice aplikované do nějakých esoterických představ, které hledají tajemno spíše ve spekulativní rovině.

Neměl jsem vůbec v úmyslu noetiku nějak dehonestovat ani v její názorové podobě, tím méně jako filosofickou disciplínu, se kterou se pojí jména velkých filosofů od Aristotela po Kanta, a která byla velmi blízká třeba Karlu Čapkovi. Konečně Čapkova noetika má podobu lidské touhy po poznání, která ale nemůže být nikdy zcela naplněna, neboť pragmatismus jako teorie poznání selhává. Z toho jsou patrná ona „zadní vrátka“, ale daleko více asi Čapkovi učarovalo, jak je noetika v literární podobě nesmírně zajímavá, a to mimo jiné proto, že její konstrukce vyvolává sympatie k lidem toužícím po poznání a pravdě a zároveň však evokuje jakési absolutní tajemno a neurčito.

Přes Čapka se tak jakýmsi oslím můstkem dostávám k tomu, co mě mimo jiné k této úvaze přivedlo. Je to skutečnost, že ve Spojených státech, jmenovitě v Kalifornii, zcela reálně (tedy nejen v románu Dana Browna Ztracený symbol) existuje Institut noetických věd (IONS – Institute of Noetic Science), který v roce 1973 založil Edgar Mitchel, americký astronaut a šestý člověk na Měsíci, který prý na zpáteční cestě k Zemi prodělal jakýsi mimosmyslový zážitek, který ho natrvalo ovlivnil a změnil. Nechci to příliš komentovat, zážitky lidi mění, a kosmický let není jen tak něco, a to i s přihlédnutí k tomu, že předchozí let Apolla 13 neskončil katastrofou opravdu jen „zázrakem“. IONS se tak věnuje právě onomu směru noetiky, který jsem nastínil, a který také ve zmíněném románu předkládá čtenářům Dan Brown.

Tento veleúspěšný spisovatel v románu Ztracený symbol, konečně jako ve všech svých románech, mistrně propojil zdánlivě nepropojitelné, v tomto případě noetiku se svobodným zednářstvím, čímž asi zpopularizoval obojí. Jestli to potěšilo zednáře, kteří si zakládají na uchovávaných tajemstvích, nevím, ale noetický institut od té doby prý prožívá svoji renesanci. Ve své podstatě by to nemělo nikoho překvapit, protože se zednářství se skutečně úzce váže ke vzniku Spojených států, stejně jako se k nim aktuálně váže vnější okázalá pobožnost a obrovský boom esoterických „věd“.

Nechci se dotknout jakéhokoli přesvědčení čtenářů tohoto článku, ale myslím si, že určitá dávka skepticismu ohledně nadpřirozena je zdravá a určitá dávka víry ve vědu také. Ztracený symbol si ale, pokud jste to dosud neučinili, přečtěte, pobaví vás a s dobrou výzbrojí skepticismu i poučí. A pokud se chcete v této oblasti výrazně více poučit a minimálně stejně pobavit, doporučuji román Umberta Eca Foucaultovo kyvadlo, ten se však tak lehko jako „Brown“ rozhodně nečte.