Konverzační příručka pro hráče Slavie s ohledem na nadcházející zápas na ostrovech

Mám trochu pochybnosti o tom, jsou-li slávističtí hráči před zápasem s Arsenalem dostatečně připravení na komunikaci s protihráči. Možná nevědí, co říci, když je někdo kopne do hlavy nebo do břicha, případně jim dá pěstí. 

Malinko bulvárním způsobem jsem uvedl takové zamyšlení nad tím, co je a co není adekvátní říkat v situacích, kdy se lidé vyjadřují v určitém afektu, který vzniká na základě poměrně nestandardního chování jiných lidí. Možná je nejprve dobré vyjádřit přesvědčení, že v excitovaném stavu je člověk schopen říci věci, které by jinak neřekl, a které ani tak nemyslí. Všichni to známe. Ve společnosti duševně i emočně zdravých lidí se v takových případech také přihlíží k tomu, na základě čeho se někdo příslušných nepatřičných výroků dopustil.

Okrade-li vás příslušník jiného etnika, není jistě správné na něho křičet „ty černej hajzle“, protože barva jeho pleti nemusí souviset s tím, že je to lupič, ale takováto bezprostřední reakce se asi dá pochopit. V následném hodnocení je pak asi docela normální zvažovat, jestli náhodou není loupežné přepadení horším prohřeškem než nadávka. To uvádím jen tak na okraj, abych dříve, než přejdu ke konkrétnímu výrazivu, naznačil, že je docela podstatná situace, ve které se někdo nějakého necitlivého výrazu dopustí.

Nadávek, které mají vyjádřit rozhořčení, zlost a mají někoho zasáhnout, a to nejlépe v hodně citlivé oblasti, je ve všech jazycích docela velké množství. Drtivá většina z nich se týká přirovnání k jiným živočišným druhům a retardovaným jedincům lidským. Někdy se to dá ještě podpořit něčím, co má sexuální či jiný fyziologický podtext, týká se to rodiny, případně se to nějak nápaditě skloubí. Chápu, že jsou lidé hákliví na svoji rodinu i svou sexualitu, ale někdy mám pocit, že by mohla být dotčena spíše ta zvířata, což lze chápat i jako určitý apel směrem k ochráncům jejich práv.

Tak třeba opice. Občas se ženou sledujeme videa z výběhu goril v pražské ZOO. Zatím jsem si nevšiml, že by Richard někoho kopnul do ksichtu či do břicha nebo jakéhokoli jiného člena tlupy hrubě napadl. V tomto směru bychom si potomky našich společných předků mohli brát za vzor. Osobně bych se co do chování kvůli přirovnání k Richardovi nikterak neurazil, ale to je jistě subjektivní. Zlehčuji to, ale dokážu si představit i horší urážky, a rozhodně to není namířeno, vybavím-li si mírné krávy s krásnýma očima, ani směrem k dobytku.

Velmi oblíbené jsou urážky odkazující adresáta na různě retardované jedince lidského plemene.  Debil, idiot, kretén, imbecil, kripl, to jsou všechno „komplimenty“, kterými se častují nejen fotbalisté. V mnoha případech to může být s ohledem na různé skutky a veřejná vystoupení urážka pro ty hendikepované. Jindy je to zcela absurdní, protože silně fyzicky či mentálně postižený člověk nemůže hrát Evropskou ligu, a je tak docela zbytečné svého soupeře takto titulovat.

Vyloučíme-li zvířata a hendikepované, zbývá už jen ta rodina, sex a oblast urogenitální či rektální. Všímám si, že v sexu panuje již tak liberální ovzduší, že ani osočení z deviace by nikoho urazit nemělo a slovník z ambulance kolonoskopie také ne. Urážky rodinného charakteru se u nás ani v západní Evropě zaplaťpánbůh příliš nevžily, a jsou dodnes spíše výsadou slovníku Balkánců a stepních Rusů. Z výše uvedeného tak vyplývá, že se nabízí jen velmi omezený prostor pro smysluplné verbální napadení soupeře, což se dá vyřešit třeba tak, že se ten prostě takto napadat nebude.

Na tvrdou hru se má reagovat tvrdou hrou a unfair zákroky má řešit někdo úplně jiný než hráči na hřišti. To je tedy ta podstata konverzační příručky. Během zápasu mlčte a po zápase s rozmyslem mluvte, jen když se vás někdo na něco zeptá. Anglie vám pak bude, hoši, ležet u nohou, protože vy na to máte!