Konec migrační krize: noční můra populistů a zkáza sluníčkářů

Těžko se dělá politika bez nepřítele a bez fenoménu, který cloumá veřejným míněním. Ještěže se zatím stále díky problémům jiných států daří udržovat národ v napětí, a vděční by měli být i naši populisté za všechny Sorose a Halíky.

Migrace je stále významným tématem a bude to tak i nadále. Migrace vlastně vždy byla významným tématem a fenoménem, který budil pozornost. Platilo to v antice, ve středověku, během světových válek a v době po nich, a bude to tak stále, když ne kvůli konfliktům, tak z důvodu klimatických změn, nerovnoměrné životní úrovně, kvůli přelidnění z řady jiných důvodů.

Kdy je nějaký proces nazván krizí, to závisí hlavně na tom, kdy to za krizi někdo označí, a jiní tomu uvěří. Mnohé migrace v novodobých dějinách proběhly bez hysterických reakcí veřejnosti. Prakticky celá česká muslimská komunita k nám nepřišla v době aktuální krize, ale v devadesátých letech z Balkánu a z postsovětských republik. Jako nábožensky problematickou jsme ji počali vnímat, až když se objevily problémy jinde.

V první polovině 20. století se v Evropě přeskupily desítky milionů lidí, ve století předcházejícím započala nová vlna migrace do USA, která jen navázala na ty předešlé. Obrovské přesuny obyvatel nastaly v Rusku po revoluci, přičemž mnoho z nich nebylo úplně dobrovolných. O severní Africe a Blízkém východě to platí také. Migraci způsobily světové války a nové světové uspořádání po nich.

Abych se vyjádřil jasně, nechci zavírat oči před reálnými problémy, které jsou umocněny třeba radikalizací islámu, ale jasně deklaruji, že podobné problémy tu jsou odjakživa. Evropa po sedmdesáti letech míru a prosperity jenom jaksi zfajnověla. To je samozřejmě dobře, nicméně generace lidí, kteří za svého života absolvovali hned několik válek, by naše problémy asi vnímala jako malicherné. Trápíme se nesmysly i v porovnání s většinou obyvatel naší planety, kteří na rozdíl od nás řeší základní existenční problémy: jídlo, pití, lékařskou péči a vlastní bezpečnost.

V Americe ono ohrožení a s tím spojený boj nazvali bojem za „náš životní styl“. Můžeme to zesměšňovat, že je to vlastnictví „papírového“ domu s předzahrádkou, na které se grilují hamburgery, auta, televize na sledování basebalu a nedělní návštěvy kostela. Vnímáme to snad my jinak a méně směšně? O jaké výdobytky naší kultury máme strach? Myslím si, že větší části národa jsou ony skutečné hodnoty naší civilizace ukradené a naopak mají strach o to, aby v supermarketech neskončily akce a slevy.

Bezpečnost občanů překonává jakékoli dřívější hranice. Hlídají nás desetitisíce policistů, kamerové systémy a jiná bezpečnostní opatření. Skutečná nebezpečí tak pochází především od nás samotných, z naší nedisciplinovanosti, bezohlednosti a také z projevů našich „Hydů“ v tělech „Jekyllů“. A v této situaci jsme se nechali k smrti vyděsit populistickými politiky a aktivisty, že někdo přijde a všechno nám vezme a vše změní. Migrace sice sebou evidentně přináší v konkrétních postižených místech diskonfort a bezpečnostní rizika a radikální islám přinesl po určité době klidu po akcích teroristických organizací (jako byla IRA, ETA nebo Frakce Rudé armády) i vlnu terorismu, ale reakce na toto téma byla zcela neadekvátní.

Nevím, jestli je to pocit nebo realita, ale alespoň v zemích jako je Česká republika, kde se de facto nic neděje, se lidé trochu uklidňují a zároveň s tím populistickým tlučhubům dochází dech, a narychlo si hledají nová témata, a hlavně nové nepřátele. Ukázkovým příkladem je maďarský premiér Orbán, který kdesi vyhrabal „démona Sorose“, kterého posléze neváhal dětinsky a směšně použít v době vládní krize na Slovensku i expremiér Fico. U nás je asi málo takových „padouchů“, takže se vyhrabává mrtvý prezident Havel, z druhého konce světa se „importuje“ dalajláma, který nedělá nic horšího, než že vlídně nabádá ke smíru mezi národy, náboženstvími a k osobnímu smíru každého se sebou samým. Domácí pekelníky pak prezentuje profesor Halík, který mimo svou vlast platí za autoritu světového formátu.

Zmínil jsem se v názvu o konci sluníčkářů, což byla jen taková návnada. Sluníčkáři, pokud správně chápu význam toho slova, nikde náhle nevznikli, a proto také náhle nezaniknou. Až skončí současná migrační hysterie, budou třeba naopak hysteričtí oni s ohledem na budoucí migrační krize apokalyptických rozměrů z důvodu přelidnění, klimatických změn, nedostatku potravin a pitné vody a válek kvůli výše uvedenému, a také z důvodu docházejících energetických zdrojů. To jsou totiž ony reálné hrozby, které nás již v druhé polovině tohoto století budou ohrožovat.

Těmito hrozbami bychom se měli vážně zabývat, ale to žádného správného populistu neláká, protože ten potřebuje vytěžit svůj politický kapitál dnes, případně zítra. To, co se stane za třicet let, je nezajímavé,  pokud se to nedá použít jako poplašná zpráva, jako že v roce 2050 bude každý čtvrtý Němec Arab.