Komu v mozku vrtá, bolí z Turnerovy hyperboly?

Pokud autor jen jedinému čtenáři začne vysvětlovat, že satira, žert a nadsázka jsou právě tím, co napsal,že jinak pomáhá babičkám přes přechod a žasne nad životní moudrostí kmetů, udělá ze sebe ještě většího kašpara, než jakým je.

Proto jsem nikomu z více než sta komentujících mého článku „Důchodcům bych odebral nejen řidičáky, ale i zbrojáky, slevy na jízdném a volební právo“,nic takového neodepsal. Už mě ale nebaví na desítky rozhořčených komentářů odpovídat v duchu oné hyperboly, že největším potěšením je pro mne, nějakého důchodce majznout po hlavě.

Je pro mě také těžké si představit, že tento článek někdo může brát zcela vážně a doslova, ale čtenáři do mé hlavy nevidí a já nevidím do jejich. Chvála bohu! Konečně na blogu se občas vyskytnou takové nehoráznosti a hlouposti, že se nějakým citlivějším jedincům ani nemohu divit, jak reagují. Tím ovšem nemyslím ty, kteří dobře chápou, jak byl blog míněn, ale využívají této příležitosti k tomu, aby se pokusili svého názorového oponenta znectít. Je to bezpochyby snazší, než s ním na základě argumentů diskutovat. Tak tedy: Je to satira, nadsázka a černý humor (rolničky už mi cinkají na hlavě).

Inspiroval mě článek pana Hanniga „Chtějí odebrat řidičáky seniorům?“,který se  mně osobně nezdá o nic méně absurdní, než ten můj.Pan Hannig ho však nepochybně myslí vážně, což mi přijde hodně smutné. Nejsem zastánce žádné diskriminace, ale představa, že někdo navrhuje zpřísnění dohledu nad řídícími seniory proto, aby jim znemožnil přístup k nakupování a lékařské péči, je hovadina, jakou bych nečekal ani od autora „Neposlušných tenisek“.

Byť jsem permanentním kritikem politických poměrů v naší zemi, jsem přesvědčen, že nikdy u nás senioři nezažili vstřícnější a velkorysejší přístup ze strany státu. A podotýkám, že je to dobře a je stále co zlepšovat. Úctu a respekt ovšem nelze co by zákon ve Sněmovně schválit a lidem nařídit. Každý si respekt a úctu musí zasloužit sám, protože stáři není zásluha, je to pouze zákonitý stav lidského života, který zasluhuje úlevy a také ohledy.

Unikátní vlastností satiry a oné literární hyperboly je možnost upozornit na nějaký aspekt tím, že se zveličí a absurdně rozvine. Věci nejsou zcela tak, jak byly v satiře v nadsázce zobrazeny, ale určitý prvek by měl trochu zahlodat. V mém článku to může být připomínka toho, jak určitá část seniorů volí. Podpora sil, které různými cestami míří zpět k nesvobodnému totalitnímu režimu, ve kterém žili a vyrůstali, je pro mě těžko pochopitelná. Satira má také jedinečnou schopnost vysvléci své konzumenty donaha, odhalit to, jak je kdo schopen se vypořádat s nekorektním přístupem, jak je kdo vztahovačný, a jak směšně vážně na sebe ledaskdo dokáže nahlížet.

Všiml jsem si, kolik mým článkem dotčených čtenářů se zde dříve prezentovalo jako bojovníků proti politické korektnosti. Ono se to hezky bojuje, dokud se bojovník sám nestane objektem oné nekorektnosti. To potom, žerty stranou! Jsou věci, o kterých se nežertuje! Omyl. Nejsou věci, o kterých se nedá a nesmí žertovat. Dokonce bych řekl, že právě k těm nejsmutnějším „lidským věcem“ se má přistupovat s humorem a nadsázkou.

Nemám v úmyslu se tímto krátkým článkem jakkoli omlouvat, a pokud rámcově vysvětluji své pohnutky, tak je to pouze pro tu část čtenářů, kteří by si mě na základě svých dřívějších zkušeností s nehoráznými blogy chtěli zařadit mezi ty autory, v jejichž společnosti být nechci a nemyslím si, že do ní patřím. Nicméně to je to jediné, co mohu udělat. Kam si mě čtenář zařadí, je jeho věc.