Kolik je druhů politických stran a kolik druhů voličů?

Někdy se zdá, že druhů voličů je tolik, co občanů, co kus, to originál. Z jiného fokusu sotva tři a v rámci těch tří skupin dochází k výraznějším přesunům voličských preferencí. Váháte snad mezi SPD a Piráty či mezi KSČM a ODS? 

Tuhle teorii nelze pochopitelně brát jako dogma. Vždy budou lidé, kteří volí na základě těžko vysvětlitelných a uchopitelných pohnutek, aktuálních pocitů, sympatií ke konkrétním politikům nebo rozhodne přístup k nějaké specifické problematice, kterou byla (a možná znova bude) migrace nebo třeba covid.  Tyto otázky ovšem také často splývají s obecnými světonázorovými, politickými či ekonomickými principy, na základě kterých většina z nás volí nebo k nim alespoň přihlíží.

Nadcházející volby budou mít zcela jasný binární charakter. Na jedné straně stojí ANO se stranami, které jsou patrně znovu ochotny ho podpořit, přestože aktuálně předstírají, že už tu chybu neudělají, a na druhé straně jsou dvě koalice tzv. demobloku, které sice spolu soupeří, ale racionálně počítají s tím, že by vládu sestavovaly spolu. Zdánlivě bokem stojí SPD a protestní strany, ze kterých má zatím reálnou sněmovní účast pouze Přísaha, která se patrně může přidat k jedné i druhé straně, a to podle toho, s kým si „čuchne“ k moci, nicméně její příklon k ANO je výrazně logičtější.

Osobně si nemyslím, že by mnoho dosud nerozhodnutých voličů váhalo mezi těmito dvěma tábory, a tudíž i přesuny volebních preferencí patrných z předvolebních průzkumů probíhají uvnitř těchto dvou segmentů, přičemž SPD i Přísaha v tomto smyslu jasně přináleží do skupiny reprezentované Babišovým hnutím. Prakticky to znamená, že pokud ANO aktuálně posiluje, což je patrné ze všech průzkumů, činí tak na úkor KSČM a ČSSD. Pokud rostou preference Přísahy je to pochopitelně na úkor SPD, ale také KSČM, ČSSD i ANO. Těmto stranám patrně také více „kradou“ voliče strany, které aktuálně nemají dostatečnou podporu pro vstup do Sněmovny.

Tato posledně zmíněná skutečnost se týká i ČSSD a KSČM, potažmo Přísahy, a je velmi podstatná. Pokud by totiž díky příznivé společenské situaci a drtivému předvolebnímu finiši ANO výrazně posílilo na úkor komunistů, socanů i šlachtovců mohlo by je dostat pod pětiprocentní hranici, čímž by se třeba vrátilo na svých 30%, ale zároveň by se tím zbavilo potenciálních koaličních partnerů či „tichých společníků“. Bylo by to pak takové Pyrrhovo vítězství. Vítěz voleb by nesestavil vládu ani s podporou SPD, natož pak samostatně, naopak koalice dvou koalic, která v souhrnu nijak výrazně neztrácí preference, by mohla na základě svých cca 45% vládu vcelku pohodlně utvořit.

Je to pochopitelně jen teorie a reálný vznik takové vlády byl asi reálně možný až době, kdy bude eliminován současný prezident, a to na základě předčasného nebo řádného ukončení svého mandátu. Podstata této teorie je ovšem reálná, podporují ji zmíněné průzkumy, stejně jako povolební aritmetika, v rámci které je z hlediska mandátů výhodnější mít slabého, ale více jak pětiprocentního koaličního partnera, než při jeho neúčasti ve Sněmovně získat část jeho hlasů. V tomto směru je také otázkou, jestli nebylo výhodnější pro všech pět stran „demobloku“ kandidovat samostatně.

Na základě této úvahy by měla být povolební situace vlastně docela jasná. Síla obou koalic „demobloku“ se již jeví poměrně konstantní a v rámci bloku ANO jde jen o to, kolik subjektů bude mít, přičemž, jak to tak někdy paradoxně bývá, může být tím klíčovým hráčem ten relativně slabý, nový a těžko vypočitatelný subjekt, kterým je aktuálně Šlachtovo hnutí. Každé volby ovšem přinesou nějaké překvapení. Rozhodnout mohou nerozhodnutí voliči, jejichž množství je velmi nejisté, stejně jako volící běžně nevolící voliči, kterých bývá cirka 40%, stejně jako nevolící běžně volící voliči. Ty první má šanci přesvědčit tradičně špičkově marketingově zvládnutý závěr kampaně ANO, ty druhé může kampaň odradit, což se ovšem snadno dotkne kterékoli partaje, stejně jako všech stran.

Zcela zásadně se může do výsledku voleb také promítnout epidemiologická situace a s ní i přístup politických stran k této problematice, takže vlastně bez ohledu na to, kolik máme druhů voličů a jaké modely reálná situace nabízí, může být v okamžiku voleb všechno jinak. Nicméně si myslím, že každý potencionální volič by si měl uvědomovat, že i když to tak nevypadá, volí prakticky stejně jako ten volič americký mezi dvěma tábory, což většina z nás z hlediska různosti členů faktických koalic musí vnímat jako volbu mezi větším a menším zlem. Jestli by nakonec nebylo lepší mít jen dvě významné politické strany a mezi nimi se každé čtyři roky rozhodovat?