Knížák

Nemám rád, když se z nebožtíka činí někoho jiný, než kým byl, a z toho, co zde zanechal, něco poněkud jiného. Toho jsme bohužel aktuálně svědky.

Nemám rád nekrology. Zvláště nemám rád ty, které z nebožtíka činí někoho jiného, než kým byl, a z toho, co zde zanechal, cosi nesmazatelného, převratného, neřkuli světového. Nemám rád nekrology i proto, že se jaksi nesluší komentovat odchod člověka výčtem všech možných negativ a sepsutím jeho díla. Tento komentář - nenazýval bych to nekrolog - moc pozitivní nebude, a nebude to z důvodu, že jiní ve veřejném prostoru představili obraz zesnulého Milana Knížáka, jeho život i jeho dílo v takové podobě, která dle mého soudu neodpovídá realitě, a to, co je otázkou náhledu, umožňuje i zcela jiný náhled.

Milan Knížák byl kamarád Václava Klause, od toho se odvíjí mnohé. Klaus trpěl celou dobu politického života Václava Havla tím, že žil v jeho stínu. Knížák mu tyto bolístky léčil svými protihavlovskými výroky a díly, kteréžto bych při vší úctě nenazýval výtvarným uměním. Odměnou za toto přátelství a zmíněné počiny se zjevně staly funkce v Akademii výtvarného umění a Národní galerii. Nebýt Klause nikdy by se patrně řediteli těchto institucí nestal, neboť k tomu neměl relevantní předpoklady a podle toho to také vypadalo.

Knížák byl značně kontroverzní člověk i kontroverzní umělec, což zde uvádím jako pozitivum. Bylo by asi naivní obecně chtít po vyhraněných umělcích, aby byli hodní, smířliví, slušní, neprovokovali a nevytvářeli ony všemožné kontroverze, osobní i umělecké. Možná jsou i tací, ale rozhodně to není standard. Logicky se nabízí otázka, jestli právě ony provokace nezajišťují některým umělcům popularitu více, než v případě jiných kvalita jejich díla. Ale to už se dostávám na tenký led, kterým je hodnocení jeho umění.

Někdo může namítnout, že takové hodnocení nemá dělat ten, který umění nerozumí. Na takovou námitku bych odpověděl tak, že nevím, co znamená příslušnému druhu umění nerozumět. Myslím si, že umění je tvůrčí činnost, která má v jeho konzumentovi vyvolávat emoce, myšlenky a hlavně krásu. Pokud devět set devadesát devět návštěvníků galerie z tisíce uchvátí při pohledu na Havlovu bystu nasazenou na nahé ženské torzo jen emoce, že by se měl autor „veřejně potrestat“ , je otázkou, jestli dílo zapadá do definice umění. To vyjadřuji v kontextu toho, že jsou díla, před kterými zcela opačný poměr sledujících oněmí nad tou krásou.

Nechci, aby tento komentář vyzněl jako obžaloba moderního umění, které osobně vůbec nezavrhuji, ale v souvislosti s Milanem Knížákem se nabízí jeho konflikty s jinými dvěma umělci. S Olbramem Zoubkem, kterému při heppeningu se svými studenty sprostě pohaněl jeho, dle mého soudu geniální pomník obětem komunismu na pražském Újezdě, a s Davidem Černým, v jehož případě Knížák vůbec neunesl popularitu Černého nápadů, projektů i performancí. Jen podotýkám, že Zoubek přešel Knížákovy výpady s naprostým nadhledem a Černý se o Knížákovi v ČT vyjádřil natolik nepěkně, že to léta řešily soudy.

Je třeba zmínit, že na AVU se za sedm let Knížákova ředitelování stalo mnohé. Škola byla architektonicky i systémově rekonstruována, ale odešlo z ní také mnoho pedagogů i studentů, kteří Knížákovy manažerské metody i umělecké směřování akademie prostě neskousli. Nejinak tomu bylo posléze, když se stal ředitelem Národní galerie. Knížák totiž, na čemž se vzácně shodne i odborná veřejnost, nakládal se státní galerií jako se svou soukromou. Prosazoval výhradně své představy o umění i o umělcích jejichž díla mají být vystavována. Zlí jazykové tvrdí, že se z knížákovského období NG vzpamatovává dodnes.

Vše výše uvedené v zásadě uvádím jen jako reakci na vyjádření (zvláště vyjádření politiků), že skonala osobnost světového významu a člověk s mimořádnými zásluhami o tuto zemi. Asi to tak úplně není. V požehnaném věku zemřel kontroverzní umělec, který naplnil svůj život beze zbytku. Byl to člověk bezesporu statečný, což se projevovalo zvláště v dobách totality a nesmiřitelný, což se projevovalo vždy. Tím, i svou neskonalou energií a snahou proniknout do netradičních oblastí výtvarného umění i hudby inspiroval mnohé umělce. V tom jistě tkví jeho přínos. O jeho poslední performanci, kterou mu uspořádají v podobě státního pohřbu jiní, si myslím své, ale budiž mu přáno a budiž mu země lehká.