Když se v ráji setmělo

Rajská zahrada by měla být místem veskrze harmonickým bezpečným a milým. Ovšem jen do té doby, než Eden ovládne démon, fotbalový démon.

Je-li v určitém smyslu opakem pekla ráj, přimlouval bych se, aby se slávistický stadion v tomto smyslu přejmenoval. „Inferno“ přeci není vůbec špatný název pro místo, kde se děje to, co se událo tuto sobotu. No, to je jen taková asociace související s absurditou názvu Eden.

O zmíněné smutné události bylo, a ještě bude napsáno mnoho slov, bude vyjádřeno mnoho názorů a už byly vyneseny i různé ortely. Necítím se být kompetentní vyjadřovat se ke konkrétním aspektům celé události. Fotbal mám sice jako bývalý rekreační fotbalista a příležitostný divák rád, ale na ligové stadiony nechodím, cizí fotbalové soutěže příliš nesleduji, nesázím a do odborných diskusí expertů ani „expertů“ se obyčejně nezapojuji. Nicméně ono vesnické hecování v rámci okresního přeboru mám docela rád a v tomto duchu si v neděli u nás na hřišti ve spojení s klobásou a s pivem plním i svou „občanskou povinnost“.

Násilnosti na fotbalových stadionech nejsou ničím novým, stejně jako klubová nenávist absurdně překračující ono fanouškovské škádlení, má u nás neblahou tradici. Těžko se mi to komentuje, protože těm emocím vůbec nerozumím. Logicky přeji vítězství národnímu týmu a svému klubu, ale že bych pociťoval nějakou zášť nebo snad přímo nenávist vůči soupeřovým hráčům a fanouškům, to mi je úplně cizí. Vcelku pochopitelně tak tímto fokusem nahlížím na fanatické fanoušky a davové šílenství, které se jich na stadionech i mimo ně zmocňuje.

Známe pojem „psychologie davu“ a víme, jak se mění myšlení, emoce a chování jednotlivce, když se stane součástí větší skupiny lidí. Dost možná je to důvod, proč se sám davům vyhýbám a patrně je to i důvod, proč je jiní vyhledávají. Jde o ty emoce, které se ženou a se psem u televize nemají ty grády. Lidstvu je patrně vyhledávání kolektivních emocí vlastní a ti, kteří to tak nemají, museli projít nějakou „převýchovou“. Už ve starověku byly oblíbené brutální gladiátorské zápasy, které se staly i součástí politiky dle sloganu „chléb a hry“, lidé milovali popravy, a i skutečné války byly před érou totálních válek zvány uměním, které fascinovalo aktéry i „fanoušky“, tedy alespoň ty, kterým nevypalovali dům a nevraždili rodinu.

Mohlo by se zdát, že výše zmíněná brutalita se soudobým sportem nijak nesouvisí. Podívejme se však na stále populárnější zápasy MMA, kam chodí i dámy, které jsou hysterické, když si jejich dítko rozbije koleno, ale jako divačky prahnou po krvi. A podívejme se, kolik agrese, sprostoty a neférovosti můžeme pravidelně sledovat v profesionálním fotbalu a jak vzácné jsou naopak projevy fair play. Násilí, averze a touha po úspěchu za jakoukoli cenu se pochopitelně musí přenášet od hráčů na diváky a od diváků se vrací na hřiště. Výsledkem se pak v extrémním případě může stát to, co v sobotu v té „rajské zahradě“. Místo sportovců jsme tam viděli přemotivované psychopaty a místo svéprávných fandících jedinců šílený dav bez identity a zdravého rozumu.

Určitě nejsem jediný, který se zamýšlí nad těmito obecnými souvislostmi, bohužel však žádný expert nám asi nenaordinuje na tuto společenskou nemoc lék. Bezpečnostní opatření, restrikce a tresty snad mohou eliminovat opakování takovýchto excesů, nicméně podstata věci se nezmění. Nezmění se ani dle mého soudu zcela nezdravá podstata populárních vrcholových sportů, ve kterých se díky médiím a sázkám točí astronomické a rozumu se vymykající finanční sumy. A opět se domnívám, že se mýlí ti, kteří tyto elementy odmítají spojovat.

Je mi líto, ale skutečným fotbalem je pro mě více zájmová činnost dětí, jejich rodičů a zapálených trenérů, utkání „pralesní ligy“, po kterých jdou soupeři spolu na pivo než organizované šílenství narvaných stadionů, předražených vstupenek, televizních práv, absurdních výplat a přestupových částek, nezdravých ambicí, falešné prestiže a zvrácené motivace. To vše dle mého soudu ve svém souběhu přirozeně vede i k excesům hráčů, stejně jako fanoušků. Jsem si pochopitelně vědom toho, že vrcholový sport je i díky médiím zásadní motivací pro zdravé rekreační sportování, ale neslyšel jsem nikdy o tom, že by třeba kajakáři na sebe po jízdě plivali, sprostě nadávali rozhodčím a jejich fanoušci se u kanálu prali.

Vrcholový fotbal, stejně jako hokej se staly fenoménem, který v řadě ohledů už není sportem, ale pro aktéry byznysem, pro pasivní konzumenty druhem zábavy, která po faktické i emocionální stránce nahrazuje normální lidskou činnost. Není to peklo, ale ráj určitě také ne.