Kdy už nastane ten konec dějin?

Bude to, až vláda bez důvěry podesáté nedostane důvěru? Až prezident na konci druhého funkčního období bude jmenován doživotním prezidentem díky SPD, která s přehledem vyhraje příští volby? Názory se různí.

Tento blog by se mohl nazývat „Eschatologie a dějiny“, ale nechtěl jsem odradit potencionální čtenáře hned názvem, ale naopak názvem přilákat ty, co by něco takto nazvaného neotevřeli, a nezjistili by tak, že i takovéto téma může být zajímavé. Nejen mým permanentním kritikům bych také rád sdělil, že obsah tohoto článku jen v malé míře obsahuje mé myšlenky, závěry a názory, většinou přenáším zestručněné názory teologů a filosofů, mezi kterými je třeba vyzdvihnout jméno Rudolfa Pulmanna, z jehož díla Dějiny a eschatologie čerpám především. Případnou kritiku, připomínky a rady tak adresujte jemu, a to do záhrobí, kde už půl století pobývá. Tímto článkem navazuji na svůj  blog „Apokalypsa islámu- islám v Apokalypse“ (čtěte zde), kde se zabývám eschatologií židovskou křesťanskou a islámskou, ke kterému by tento článek mohl být do určité míry úvodem.

Jen pro pořádek: eschatologie je nauka o „posledních věcech“ světa a lidstva, a v teologickém smyslu s tím souvisejícími i „posledními věcmi“ jedince. V tom nepanuje žádná nejasnost. Naopak zajímavé mohou být odpovědi na zdánlivě banální otázku: co jsou to dějiny, respektive, jak lidé nahlíželi v průběhu dějin na jejich smysl, a jak chápali a také pojímali studium dějin, tedy dějepisectví? V různých dobách a kulturách to bylo velmi odlišné, a trochu sarkasticky bych poznamenal, že dodnes ledaskdo v ledasčem nemá úplně jasno. Eschatologie, potažmo náboženství jako takové s tím mnohdy souvisí zcela zásadně.

Na počátcích lidské společnosti nepochybně neexistovala historie, ale mýty, což můžeme studovat u posledních zbytků přírodních národů. Teprve když se lid z kmenového společenství stává národem, vzniká zároveň s tím dějepisectví, a to ve formě vyprávění dějin, které utváří dějinné vědomí nějaké komunity. Přechod od mýtů k dějepisectví byl patrně velmi pozvolný a variabilní. Vezměme si Homérovu Iliadu a Odysseu: Bard utvářejícího se národa formou epického zpěvu popisuje nepochybně reálné události (Schliemann díky tomu objevil Troju), ovšem mytický způsobem, který do detailu těžko můžeme brát jako historický dokument.

Pojetí dějin se pochopitelně vyvíjí. Řečtí historikové Thúkydidés a Hérodotos ještě hodně spojovali „věci božské“ se světskými, a to bez ohledu na to, jak fakticky jejich „historie“ odpovídala realitě. Římští historikové, Livius či Tacitus, náboženské principy opouští, a zkreslení mnohého je způsobeno spíše tím, pro koho psali, což bych jim neměl nikterak za zlé, protože se to děje dodnes. Řečtí historikové chápali dějiny jako „přírodní“ (božský) proces nezávislý na člověku, a Římané dávají historii politický charakter. Její vyprávění je pojímáno jako prezentace vzorů. Ani jedni si pak nekladli otázky po smyslu dějin, proto také u nich nevznikla filosofie dějin. Eschatologie se zde s dějepisectvím prolíná jen okrajově.

Ve starém Izraeli bylo vnímání dějin jiné, a proto i dějepisectví Židů má svá specifika. Lid Izraele sám sebe chápe spíše než jako národ v případě Řeků, nebo stát v případě Římanů, jako lidské společenství, které spojuje víra v Boha, a dějiny jsou projevem boží odměny, božího trestu a božího plánu. Prezentace dějin má charakter výchovy, stmelování a vedení komunity k určitému cíli. Zde zásadním způsobem vstupuje do dějepisectví eschatologie, což je pochopitelné, protože konec dějin je z náboženského hlediska daný. Tyto starozákonní principy se pak logicky přenáší do křesťanství, a tím i do středověkého dějepisectví, které jaksi koliduje mezi antickými vzory a biblickými „mantinely“ historie. Teprve v novověku, vlivem osvícenectví se historické vědy zcela oprošťují od věd náboženských, čímž se zbavují teologických principů, nikoli však nectností, které jsou patrně zcela nadčasové.

Mýty o konci světa byly a jsou rozšířeny u mnohých národů a často mají charakter „přírodní“ (bohy nebo bohem vyvolané) katastrofy, kterou si lidé dokázali na základě svých zkušeností představit.  Potopa, požár, zemětřesení, vulkanická činnost jsou použity s ohledem na geografické umístění příslušného národa. To jsou však jen prostředky, mnohem zajímavější je filosofie vzniku a zániku světa, která mívá periodický charakter (což má patrně astronomické důvody), nebo jako v židovsko-křesťanské tradici je výsledkem božího plánu, který zároveň elegantním způsobem řeší nejen svět jako takový, ale i jeho obyvatele, a to jak žijící, tak i všechny zemřelé, coby nesmrtelné duše, které při Posledním soudu budou spaseny nebo zatraceny.

Staří Řekové si libovali v „kosmické“ či kosmologické mytologii, kterou na základě přírodních a astronomických period promítli do střídání věků. Je zajímavé, že do tohoto schématu byli řečtí historikové schopni zakomponovati střídání různých reálných historických epoch. Vnímali historii Egypta, Babylonie či Persie a tyto epochy nazvali (což víme od Hésioda) jako dobu zlatou, stříbrnou, měděnou či železnou), což se nápadně podobá Zarathustrově stromu s  větvemi z různých kovů. V této době se však objevili i pozoruhodní kverulanti (jako byl třeba Herakleitos), kteří vnímali historii jako kontinuální proces tvoření a zanikání všeho.  

Role vykupitele je společná mnohým civilizacím, ale ve výše uvedené křesťanské tradici je takovou „třešinkou na dortu“, která dává tomuto náboženskému vnímání jakýsi osobní charakter. Bůh (otec) je již neosobní, už nenavštěvuje lidi, jako navštěvoval starozákonní patriarchy, ale prostřednictvím Boha - Syna  je realisticky prezentováno zmrtvýchvstání. Ten, jenž první vstal z mrtvých, bude na základě osobního záznamu každého jednoho člověka při posledním soudu rozhodovat, kdo projde, a kdo neprojde, což poměrně hodně naturalisticky líčí Zjevení Janovo, které však jen s notnou dávkou autorovy invence rozpracovává starožidovské představy Posledního soudu.

Problém křesťanské eschatologie počal narůstat, když stále nepřicházel očekávaný konec světa (naposledy nenastal v roce 2000), Syn člověka se nezjevil na nebeském oblaku, a dějiny se odvíjejí dál jaksi nesourodě s eschatologickými náboženskými představami. Ten problém se však projevuje již mnohem dříve. Lze ho demonstrovat na dějepiseckém přístupu autora Lukášova evangelia a na Skutcích apoštolů a na významu, který v křesťanské obci získává tradice. Zatímco Marek a Matouš (autoři jejich evangelií) nepíší jako historikové, nýbrž jako učitelé a zvěstovatelé, Lukáš chce zobrazit Ježíšův život jako historik. Je nepochybné, že o takové znázornění by obce ve svém eschatologickém vědomí vůbec nemohly mít zájem.

Ze skutečnosti, že obec není konstituována náboženskými nebo společenskými motivy, nýbrž Slovem, které povolává jednotlivce do společenství, plyne, že tradice musí být tradicí učení. Jak se však má církev, která se postupně stává veličinou dějin světa, vyrovnat s eschatologií a s problémem „promeškané parusie“ (druhého Kristova příchodu)? Eschatologie se v jistém smyslu stává přítěží a řada církevních myslitelů se záhy snaží tento problém řešit nebo alespoň „změkčovat“. Už svatý Pavel jako by se snažil relativizovat Janovu Apokalypsu. Na druhou stranu se v průběhu středověku několikrát rozhořely „naděje“ a očekávání brzkého konce světa. Bylo také dáno, že den, který nikdo nezná, určil Bůh ve své svrchovanosti, což je jakési nabádání k trpělivosti.

Eschatologie však nebyla nikdy zavržena, eschatologické uzavření dějin se pouze přesunulo do neurčité doby. To, že nebyla jednoduše opuštěna, je založeno na tom, že s jejím zavržením by musela být zavržena celá tradice prvotního křesťanství. Ježíšovo zvěstování, Pavlovo kázání, to přece byla eschatologická poselství. Nadto křesťanská obec přijala i Starý zákon a eschatologií by se musela vzdát i jeho (to dokumentuje fakt, že eschatologii zavrhuje křesťanská gnose, která se nehlásí ani ke Starému zákonu), což by bylo z mého pohledu škoda. Jako jiné principy se i tento pohled sice dostává do symbolické roviny, ale právě původní křesťanská tradice je nosným prvkem etického rozměru křesťanství.