Kdo poslouchá Ztraceného a volí Babiše?

Marek Ztracený se chystá vyprodat Letenskou pláň. Moc nechápu, kdo tam chce jít, podobně jako nechápu, kdo to onehdy při volbách hodil Babišovi.

Vztah mezi fanoušky Marka Ztraceného a Andreje Babiše Asi se asi moc „nerýmuje“. Oslím můstkem je to, že ani jedny vůbec nechápu a můj soukromý názor je, že ani jeden z pánů by neměl být tím, kým je, tedy lidem milovaným zlatým slavíkem, který vyprodává sportovní haly a pláně, a lidem milovaným premiérem, který vyprodává tento stát.

O Andrejovi (všimněte si, že se nesnižuji k tomu, abych používal nějakou zkomolenou podobou jeho jména a slova o pakáži a pod., kterými pan premiér častuje ty – třeba reportéry deníku N- kteří nepíší to, co by si on přál) jsem toho napsal už dost, tak tedy s chutí do Marka! Nejsem milovníkem současné popmusic, ale myslím si, že písně skládající se s hudby a textu by měly tak nějak ladit. Respektuji, že třeba text k taneční skladbě může být obsahově prostinký, protože jde prvořadě o tu muziku, nicméně slova by měla sedět do not. Pokud se však popový skladatel, potažmo skladatel a interpret v jedné osobě pustí na tenký let zhudebněného básnického vyjádření, šansonu nebo téměř folkové zpovědi, měl by si na textu dát záležet a hlavně mu musí sedět s hudbou jako prdelka na hrnci.

Vím, že napsat dobrý text není lehké, respektive není až tak těžké napsat smysluplný text a nějaký text napasovat do hudby, ale těžké je to spojit - dobrý text propojit s dobrou hudbou. Co si kdo představuje pod dobrou hudbou je velmi individuální, ale u textu určitá pravidla platí: měl by - v případě té zpovědi – dávat nějaký smysl a měl by být založen na určité harmonii, kterou zabezpečují rýmy a rytmy. Pravidla rýmu i rytmu jsou daná a očůrat se prostě nedají.

S pozvánkou na letenskou show se aktuálně váže Ztraceného nový hit, kterýžto jsem nedobrovolně několikrát vyslechl a jako člověku poezie milovnému mi to poněkud trhalo ouška. Nelenil jsem tedy a text jsem si opsal (opsal jsem ho tak, jak byl zveřejněn i s tou zvláštní interpunkcí, což je nepodstatné) a shledal jsem tyto aspekty. Tady jsou:

Text je svojí skladbou chaotický – jsou asymetrické verše i sloky, což samo o sobě až takový problém zase není.

Je v řadě případů zcela arytnický - rytmy nesedí ani do čteného slova, ani do hudby, kterou autor násilně přizpůsobuje textu tam, kde to neladí, místo toho aby text přizpůsobil jednotnému hudebnímu zápisu.

Jsou použity špatné rýmy – rými nemusí být pravidelné, případně se píseň nemusí rýmovat vůbec, ale pokud se má rýmovat, měla by se rýmovat dobře.

Smysl textu je poměrně jasný. Osobně se mi tohle nemužné bolestínství nelíbí, ale to je otázka vkusu. Ztraceného fanynky zjevně milují uplakané, sebelítostivé muže, nicméně se lze ptát, co vlastně „básník“ od konzumenta své zhudebněné básně vlastně chce? Aby se vžil do jeho osobnosti? Pronikl do jeho ztýrané duše? Aby s ním trpěl a místo kritiky se ho snažil pochopit?

V české kotlince se zrodilo mnoho skvělých básníků, z nichž mnozí se vydali na textařskou dráhu nebo si své básně sami zhudebnili a interpretovali. Dobré texty mnohdy poněkud pokleslý žánr popmusic povýšili na zcela jinou úroveň. Jenom namátkou: Pavel Vrba, Ivo Fischer, Jiří Suchý, Zdeněk Rytíř, Michal Horáček nebo Robert Křesťan. A to nemluvím o folkových básnících jako byl třeba Karel Kryl, a jsou Karel Plíhal, Jaromír Nohavica a mnoho jiných. Doporučuji napsat si jejich texty, zapomenout na hudbu a přečíst si je jako básničky. Zjistíte, že nebudou téměř nikdy (každému se občas něco nepovede) obsahovat výše zmíněné nedostatky a tudíž mohou existovat i bez hudby.

Ač to tak nevypadá, nechtěl jsem se nějak dotknout Ztraceného fanoušků. Je to jejich vkus, jejich volba a koneckonců mi do toho nic není, respektive mé normy nejsou nijak nadřazeny normám kohokoli jiného. Nechci ani útočit na Babišovi fanoušky. Přestože je politika výrazně vážnější téma než popmusic i oni volí zcela legitimně. Mám jenom takový blbý pocit, že se tento svět řídí do horoucích pekel. Symptomy takového vývoje jsou někdy evidentní, jindy nenápadné a zdánlivě banální, jako třeba to, že se na politických i kulturních výsluních vyhřívají jedinci, kteří tam prostě nepatří. Lidé neumělí, nevzdělaní, neschopní, nemorální, drzí a arogantní, kteří jen přišli na nějaký marketingový fígl a jen díky tomu se stali úspěšnými či mocnými.

***

Na odlehčení z mého pohledu docela vážného tématu ( a také na dokumentaci té kritiky) připojuji onen opsaný text písně Marka Ztraceného Obuj si mé boty:

Nevidí mi do hlavy,

nevidí mi do duše

muže to být složitý,

i když působí to jednoduše

navenek je všechno fajn,

za všemi těmi úsměvy.

****

Nikdo neví jak to mám,

jak ze sebou bojuju,

že problém jsem já sám,

víc troskotám než pluju.

Jak těžký je ráno vstát

a nasadit si šťastnou tvář,

vždyť to znáš

Refrén:

Obuj si mé boty,

jestli mě chceš soudit

můžešse v nich projít

a pak nebudeš bloudit

půjč si mojí hlavu

a ktomu moje srdce

jestli mě chceš soudit

jde to tak lehce

***

Stokrát můžeš vyhovět

a pak jednou řekneš ne

a nejadnou nejsi, co jsi býval

a co bylo se zapomene

zmuchlá se a zahodí

už se to nehodí

A požár na srdci,

potopa na očích,

lavina v myšlenkách,

erupce na duši

příliv samoty a odliv odvahy

a buře emocí, zbytečné obavy

a pak nasadit si šťastnou tvář,

vždyť to znáš.

Refrén:

Půjč si moje tělo

ak tomu moji duši

a pak šťastnou cestu

na trh s mojí kůží

a nešti si ty hejty, to jen

lidi bejvaj zlí

přeju ti ať na tý cestě

mým životem

jde se ti líp

jde se ti líp.

****

Je tak ze srandy jsem si dovolil „přebásnit“ první sloku tohotio songu, a to tak, aby zůstal zachován smysl a verše rytnmicky rýmově ladily. Trvalo mi to tak pět minut:

Nevidí do mojí hlavy,

nevidí do mého nitra,

tak nevnímají obavy,

ze všeho, co bude zítra.

Navenek jen smích skrz slzy -

úsměv chlapácký a drzý.