Kdo je žid, kdo muslim, kdo křesťan, a kdo v tom dělá zmatky?

Navazuji tímto článkem na blog o antisemitu. Před časem jsem zde četl článek o židovství a napadlo mě v té souvislosti, jak rozdílně lze z různých pohledů různě chápat příslušnost k nějakému náboženství. Kdy kdo kým tedy je?

Hned na začátku toho článku mě jeho autor trochu zmátl tím, že všude píše „Židé“ s velkým „Ž“, a to i tehdy, když není řeč o židovském národu, ale o náboženství. Jenom v této souvislosti podotýkám, že název příslušnosti k církvi a náboženství je v českém jazyce s malým počátečním písmenem (píšeme křesťané, muslimové a ani židé nejsou výjimkou, pokud je zcela zřejmé, že se mluví pouze o náboženství). Státní příslušníky, národy, národnosti, obyvatele světadílů, území atd. označujeme velkým počátečním písmenem a u etnik to bývá někdy trochu sporné. Konkrétní etnika vážící se v i širším smyslu k nějakému národu píšeme velkým písmenem a malé používáme k obecnému označení nějakého lidského antropologického typu. Na základě toho píšeme „černoch“ a „indián“, ale „Arab“ nebo „Mongol“ a „Eskymák“, a to i tehdy, když se nejedná o obyvatele Mongolska a Arábie. Nechtěl jsem tu otevírat nějakou jazykovou příručku, ale i ta malá nebo velká písmena jsou důležitá k tomu, abychom si ujasnili, o kom vlastně mluvíme. Nechtěl jsem ani zkonstatovat, že někdo neumí pravopis, ale pouze to, že někdy asi chápeme různě některé pojmy.

Židé jsou v tomto ohledu velmi specifičtí, sdružuje se u nich pod jedním termínem příslušnost k národu, náboženství i etniku, přičemž jsou možné v podstatě veškeré kombinace. Židé jsou typické etnikum a také národ, ale židem z hlediska víry může být kdokoli, bez ohledu na to jak vypadá. Nevím sice, jestli si nějací černošští vyznavači judaismu říkají židé, dost možná že ne, ale to není podstatné. Navíc je třeba říci, že vše zde uvedené ohledně názvosloví se týká češtiny, ne ve všech jazycích to analogické s češtinou je.  Nechci dále jakkoli komentovat proceduru konvertování k židovství, ale musím konstatovat, že nemusí být totéž, stát se praktikujícím členem nějaké skupiny a nosit v sobě víru. Tedy mohu se klidně považovat za žida pouze na základě svého přesvědčení a rozhodnutí, stejně jako musím podstoupit určitou proceduru a ctít nějaká pravidla, abych mohl být jako žid vnímán komunitou. Když se etnickým Židem narodím, stanu se automaticky i židem v náboženském smyslu slova, tak na mě nahlíží moje komunita, ale mohu se posléze rozhodnout konvertovat k jinému náboženství nebo být ateistou. Zůstanu tak „Židem“, ale už asi nebudu židem.

Muslimové, křesťané nebo buddhisté jsou méně svázaní s nějakým národem či etnikem, a přestože jsou oblasti, kde příslušná náboženství naprosto dominují, je příslušnost k té či oné víře víceméně kosmopolitní. Naopak k určitému etniku se vedle judaismu více váže hinduismus nebo zoroastrismus. Víra a příslušnost k náboženství jsou tak, a to platí obecně, velmi rozdílně spojeny s rodinou, komunitou, společností i státem. V Evropě či Americe je zásadní vliv rodiny, přičemž v dospělosti se většina lidí může svobodně rozhodnout, čemu věřit nebo nevěřit, a jak případnou víru praktikovat. Je však otázkou, je-li křesťan stále křesťanem, když je bez vlastního rozhodnutí pokřtěn, ale v dospělosti se ke křesťanství nehlásí.

Na opačné straně spektra jsou společenství, kde prakticky není volba. Tlak rodiny, společnosti a někdy i státu je natolik zásadní, že jediné, co může jedinec s jiným přesvědčením udělat, je výše zmíněné opustit, nebo se jinak chovat a jinak smýšlet. Automaticky je nahlíženo jako na muslima na toho, kdo se narodil v muslimské rodině a komunitě, ale co když třeba díky vlivu vzdělávání v cizině přehodnotil víru a její vyznávání pouze předstíraně praktikuje, když navštíví svoji rodinu. Je muslim nebo není?

Židé, křesťané i muslimové uzavírají s bohem (Hospodinem, Jehovou, Alláhem, to je jsou všechno jen synonyma slova „bůh“, a jedná se o téhož boha) jakousi pomyslnou rituální smlouvu, i o ní byla ve zmíněném článku řeč, a ta má smysl pouze pro vlastní věřící. Z obecného hlediska je to mýtus, který se do současnosti přenáší v symbolické podobě. Pokud někdo svoji smlouvu s bohem chápe doslova, může se dostat do rozporu se „smlouvou“, která nutí občana respektovat zákony sekulárního státu.

Je patrné, že různá specifika neplatí jen pro Židy (židy). Není, jak je vidno, někdy úplně jasné, kdo je muslim, křesťan nebo buddhista. Navíc, a to nejen v případě Židů, je rozšířena určitá šablona spojující náboženství s etnikem, která někdy pomíjí aktuální stav. Islám si často spojujeme s arabským etnikem, přičemž muslimové ostatních etnik počet arabských muslimů výrazně převyšují. Kromě jedinců a společenství roztroušených po světě, jsou to stomilionové komunity Hindů, Indonézanů a Peršanů (převažujících obyvatel Íránu) a afrických negroidních etnik. V menší míře mohou být naopak etničtí Arabové i křesťany (třeba koptové v Egyptě).  Stejně tak se občas mylně spojuje současný buddhismus s Indy. V Indii, v kolébce buddhismu, dnes dominuje hinduismus a islám. Buddhisté jsou výrazněji zastoupeni v jihovýchodní Asii, v Číně a v Japonsku, přičemž se v různých oblastech výrazně liší různé jeho směry i způsob praktikování. V případě křesťanů asi žádné nejasnosti nejsou, i když na to, abychom mohli zkonstatovat, kde žije kolik křesťanů, je třeba si položit původní otázku: kdo je křesťan? Příslušná definice (teorie) se pak dá uplatnit zpětně i na ostatní náboženství.

Už je to pěkných pár let (skoro třicet), když jsem jako student brigádničil v zoologické zahradě a nepříliš pracovně vytížen jsem vedl rozpravy se zde zaměstnaným evangelickým farářem. Jako budoucí biolog jsem byl téměř militantním ateistou a ony diskuse byly skutečnými lekcemi nejen teologie, ale i tolerance a nadhledu. „Můžeš být klidně křesťan, přestože v boha nevěříš,“ dozvěděl jsem se od onoho tajně vysvěceného kněze, který dodával: „Důležité je, jestli se jako křesťan chováš. Pro boha je mnohem důležitější tvůj život, než tvá víra a lidé kolem tebe by to měli vnímat také tak.“ Uvádím tento příklad jako určitý extrém toho, co si lze pod slovem křesťan představit. Pominu-li to, jak někdo může vědět, co pro boha důležité je, nebo není, mohu se zcela ztotožnit s tím, že pro mé bližní by jednoznačně měly být důležitější mé skutky, než má víra.

Logicky by z této „definice“ vyplývalo, že křesťané jsou vlastně všichni slušní lidé na světě, což je poněkud problematické vyjádření. Pokud by stejnou normu měli i jiná náboženství, bylo by prakticky na světě náboženství pouze jedno, a to takové, které se mnoho nestará o pánaboha, ale pouze o určité etické normy. Pokročím-li dál od tohoto hypotetického snění a položím-li si znovu onu základní otázku, dostanu se do oblasti víry a praktikování náboženských rituálů. Tím se dostanu i do prostoru nepřeberných možností. Když opět vezmu krajní, ale nijak extrémní polohy, je možné z různých důvodů bez víry klidně praktikovat náboženské rituály, stejně jako může hluboce věřící člověk náboženské rituály zcela ignorovat. První možnost by u nás mohla být výrazem pokrytectví, ale také třeba jenom udržování nějaké tradice nebo způsob setkávání se s lidmi. Jinde je to projev strachu z nějakého veřejného odsouzení nebo i postihu, tak jak už jsem se zmínil. Druhá možnost bývá vyjádřením odporu k institucionalizovanému náboženství, distancování se od činnosti církve a třeba i od činů souvěrců. V našich podmínkách si dovedu představit věřícího člověka, který se, když je tedy bůh vševědoucí a vševidoucí, může pomodlit sám v lese, aniž by potřeboval chrám a nějakého prostředníka. Dovedu si také představit, a nejen představit, i slušného muslima, který nechce mít nic společného se zneužitými náboženskými principy, ani s fanatickými souvěrci. A to jsem jen tak namátkou sáhl po několika možnostech ve velmi širokém spektru názorů a praktik.

Takovéto úvahy značně relativizují odpovědi na otázky: Kdo je křesťan? Kdo je žid? Kdo je muslim? Lidem by to konečně z výše uvedeného principu mohlo být jedno. Ale není. A už vůbec to není jedno náboženským institucím a jejich představitelům, oficiálním i samozvaným. Jejich věřící pro ně představují mandát, což by za jistých, pro ně neblahých okolností mohlo někdy znamenat, že v podstatě žádný nemají a tudíž si nemohou ani nárokovat vliv, ani reprezentaci, ani hmotné statky. Za koho mluví biskup? Za koho rabín? A za koho jakýsi imám?

Pokud jste se dočetli až sem a čekáte nějaký závěr, návrh sjednocení pojmů nebo jen pointu, musím vás zklamat.  V názvu jsem mimo jiné položil řečnickou otázku: kdo v tom dělá zmatky? Nemyslel jsem na nikoho konkrétního, s kým bych virtuálně polemizoval, zmatky vyplývají s různého chápání, které, což je aktuální, hodně souvisí s naším pohledem na lidi jiné víry a jiné kultury. Rozpory v těchto oblastech jsou a budou, nicméně mi přijde dobré se nad určitými principy občas zamyslet. O což jsem se při psaní tohoto článku také pokusil.