Kdo fandí Rusku?

Kdo při hokejovém zápase na olympiádě nefandí našim, ale naopak Rusům? Pominu-li jednotlivce s nějakou specifickou motivací, bude to asi jen pár deviantů. O to překvapivější je, kolik z nás v poněkud jiné „hře“ drží Rusům palce.

Zdálo by se, že srovnávat sportovní duel s vojenskou konfrontací, a to ještě v případě dvou cizích států, je absurdní. V hypotetickém sportovním utkání mezi Ukrajinou a Ruskem asi nikoho nepohorší ani nepřekvapí, když někdo bude na straně Rusů. Tak v čem je problém?  To srovnání mě napadlo pouze s ohledem na nepochopitelnost důvodů a absenci argumentů, jakými lze vysvětlit podporu soupeře našeho národního týmu, stejně jako se zastávat agresora.

Je asi možné k rusko-ukrajinskému konfliktu přistupovat pragmaticky. Reálně a účinně bránit Rusku v invazi na Ukrajinu by prakticky znamenalo vstoupit s ním do války, což by bylo enormně riskantní pro celý svět. Rusko by konečně bylo ve stejné situaci, kdyby se Spojené státy rozhodly anektovat Mexiko nebo vojska NATO vtrhla do Švýcarska. Zbývají tak asi jen nevojenské prostředky nátlaku. To ovšem neznamená, že je normální a obhajitelné s Ruskem v tomto ohledu sympatizovat.

Ukrajina je svrchovaný stát, jehož území je jasně vymezené. Můžeme mít výhrady k ukrajinskému režimu, můžeme vnímat problematiku jejího východního pohraničí s významným podílem ruského obyvatelstva, ale to je tak asi všechno. Rozpad uměle vzniklých nesourodých státních útvarů bývá vždy problematický, ale staronové menší a slabší státy nejsou povinovány zůstávat ve sféře vlivu těch větších a silných a veškeré spory a křivdy mohou být řešeny pouze jednáním. Je snad na tom něco nepochopitelného?

Zmiňuji tyto samozřejmosti jen proto, že stále slyším a čtu názory, které naopak jako samozřejmé akcentují ruské nároky a podmínky. Jak je to možné? Který příslušník malého, staletí utlačovaného národa může adorovat imperiální politiku, bezpráví a neobhajitelné nároky vymáhané vydíráním z pozice síly, neřkuli vojenskou agresi? Přijde mi to stejné jako schvalovat zločiny a zastávat se zločinců. Jak si to někdo může morálně ospravedlnit?

Je asi reálné, že Rusko Ukrajinu napadne, a je více než pravděpodobné, že svět tomu silou nezabrání, respektive se o to ani nepokusí. V takovém případě se však Rusko musí stát ostrovem, od kterého se celý alespoň trochu demokratický svět zcela odstřihne. Může to být bolestivé, ale nic jiného nám nezbude, protože není kam ustupovat, zítra bychom totiž mohli být v kůži Ukrajinců na základě jakýchsi „historických práv“ my sami.  Stejný osud pak musí potkat ty státy, které se k fatálním sankcím nepřipojí. V privátní rovině je tak třeba faktickou pomoc Rusku vnímat jako zradu, a i jen verbálně projevené sympatie jako zcela deklasující morální poklesek srovnatelný se schvalováním fatálních zločinů, jakými byly v historii třeba počiny německého nacismu.  

Rusko usilovně hledá po celém světě sympatizanty. Pochopitelně cílí především na lidi vlivné a mediálně frekventované. Trojskými koňmi či jakousi pátou kolonou se tak stávají všichni ti Zemanové, Klausové, Orbánové, Vučičové, tedy ti mocipáni, kteří podlehli sebeklamu, že vnímají situaci ve všech souvislostech, přičemž si nevidí ani na špičku vlastního nosu. Takovými škůdci ovšem nemusí být jen prezidenti nebo pomatené celebrity typu Gérarda Depardieu či Stevena Segala, ale v menší míře prakticky kdokoli z nás.  

Myslím si, že bez ohledu na to, jak se situace vyvine a kam až dospěje, je otázkou cti a vyššího principu mravního být na straně těch, kteří jsou v právu a válčit nechtějí, a ne na straně těch, kdo právo porušují a válku vyvolávají. Takových občanských postojů bude třeba až na nás dolehnou možné důsledky sankcí a my budeme stát před volbou mezi tím, co je aktuálně výhodné a pohodlné, a co je správné.