Kdo bude hlídat samotné hlídače?

Budou to servilní a loajální média? Budou to soudy s omezovanou pravomocí a nezávislostí? Bude to zákonodárná moc kolaborující s mocí výkonnou? Ne, může to být jen informovaná a aktivní veřejnost.

Latinský výrok satirika Juvenala Quis custodiet ipsos custodes původně vznikl v jiném kontextu, ale během staletí se proměnil v jednu z nejzásadnějších politických a etických otázek lidstva. Decimus Iunius Iuvenalis použil tuto větu na přelomu 1. a 2. století n.l. ve své Satiře. Otázka se sice týkala nevěry a marné snahy mužů uhlídat své manželky, pokud jsou sami hlídači zkorumpovaní, ale do širokého povědomí se citát dostal díky své obecné a univerzální použitelnosti. V politickém kontextu v sobě nese mrazivou logickou smyčku: pokud ustavíme autoritu, aby chránila řád, kdo zajistí, aby tato autorita sama řád neporušovala?

Jádro problému spočívá v asymetrii moci. Každá organizovaná společnost deleguje část své suverenity do rukou institucí – policie, soudů, vlád či kontrolních úřadů. Činíme tak v dobré víře, že tito „hlídači“ budou jednat v zájmu celku. Juvenalova otázka však nemilosrdně poukazuje na lidskou přirozenost. Moc má totiž tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně. Hlídač, který není nikomu odpovědný, se dříve či později přestane cítit vázán pravidly, která má sám vymáhat.

V moderní demokracii se na podstatu této otázky snažíme odpovědět systémem „brzd a rovnovážných řešení“. Rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní je v podstatě institucionálním řešením Juvenalova dilematu – hlídači se zde hlídají navzájem. Přesto ani tento systém není neprůstřelný. V éře digitálního sledování a sběru velkých dat získává otázka nový rozměr. Kdo kontroluje algoritmy a korporace, které o nás vědí více než my sami? Kdo dohlíží na ty, kteří disponují technologiemi schopnými ovlivňovat veřejné mínění?

Historie nás učí, že nejnebezpečnější je rezignace nebo slepá důvěra. Jakmile společnost uvěří, že její vůdci či instituce jsou ze své podstaty neomylní a nepotřebují kontrolu, otevírá se cesta k totalitě. Juvenalův citát tak není jen filozofickým dilematem, ale neustálou připomínkou naší občanské povinnosti.

Myslím, že není těžké si toto schéma zasadit do dřívějších i současných systémů. Nejsme snad i u nás svědky toho, že představitelé zákonodárné i výkonné moci obchází moc soudní, že se výkonná moc brání, a dokonce i útočí na mediální hlídače, že se arogance moci pokouší v řadě oblastí získat monopol na jediný správný výklad, který bezostyšně nazývá pravdou?

Jedinou skutečnou odpovědí na otázku „Kdo bude hlídat hlídače?“ jsme my sami – informovaná a aktivní veřejnost. Říká se tomu také občanská společnost. Nevěřte tedy těm, kteří tento společenský element ignorují, kteří ho zesměšňují a dehonestují, protože to vždy byli a stále jsou ti, kteří si nepřejí být hlídáni nebo si platí servilní a úplatné hlídače. Poslední instancí dohledu nesmí být další úřad nebo loajální médium, ale transparentnost a svoboda slova. Hlídači totiž zůstávají hlídači jen do té doby, dokud cítí na svých zádech pohled těch, které mají chránit.