Každý šestý občan České republiky je funkčně negramotný

Více jak 16%  českých voličů má značně omezené chápání světa, ve kterém žije, čímž se stávají poměrně snadno manipulovatelnou masou, kterou jistě stojí zato oslovit. Kdo cílí na tuto kategorii občanů a komu se to daří?

Nejprve je asi třeba definovat pojen „funkční negramotnost“ pro ty, kteří se s ním dosud nesetkali nebo neznají jeho obecná kritéria (což byl můj případ, než jsem si přečetl níže uvedené články). Být funkčně negramotným znamená, že takový člověk sice umí základní početní operace, ale má problémy s jejich aplikací v praktických problémech (výpočet úroku půjčky, převod a představa plošných a objemových jednotek apod.) i v abstraktních úlohách (orientace grafech nebo tabulkách), neumí analyticky uvažovat a následně nacházet správná řešení problémů. Umí také číst i psát, ale zcela nechápe běžné dokumenty, jako je mapa, výplatní páska či jízdní řád, neumí samostatně napsat třeba žádost o zaměstnání, jednoznačně pochopit informační letáčky léků, jednoduchý text novinového článku nebo vysvětlit pointu přečtené pohádky.

Někomu možná přijde, že se bez těchto schopností dá klidně žít, asi ano, jinému naopak přijde neuvěřitelné, že je to na počátku 21. století ve vyspělé evropské zemi možné.  Nezoufejme však, našich 16 % je evropská špička. Lepší jsou pouze skandinávské země a Holandsko, které se drží kolem 10%, srovnatelně s námi je na tom Rakousko, Švýcarsko a Německo, zbytek Evropy zaostává, a to někdy značně: Portugalsko - 48 %, Polsko - 43 %, Maďarsko - 34 %, Irsko - 23 %, Velká Británie - 22 %, Belgie - 18%.  Kolem 20% se pohybují USA, Austrálie, Nový Zéland. Počty funkčně negramotných lidí v zaostalých a rozvojových zemích asi nemá smysl se zabývat, tam budou jednotky procent těch gramotných a údaje o vyspělých asijských zemích, Japonsku a Jižní Koreji jsem nikde nenašel.

Předpokládám, že většina z vás (blogy  čtou snad funkčně gramotní lidé) se asi zeptá sebe sama, co je to za lidi. Kdo nežije v nějaké vyloučené lokalitě nebo v kontaktu s lidmi z nějakých problematických komunit, má asi pocit (stejně jako já), že lidé kolem něho jsou až na výjimky funkčně gramotní.  Ono je však v obecném smyslu vyloučených lokalit docela dost a mnoho takto negramotných lidí může na první pohled vypadat docela normálně. Takoví lidé mohou mít i normální sociální inteligenci (což je zcela jiný pojem, tu mohou postrádat i vzdělaní a inteligentní lidé), takže se od těch funkčně gramotných nijakviditelně neliší. Pozná se to až při osobním řešení nějakých problémů, což je něco, co se svými sousedy a náhodnými lidmi většinou nečiníme, a pokud činíme, komentujeme to třeba slovy: „no on je snad úplně blbej!“ Je to možná zbytečné uvádět, ale funkční negramotnost přímo nesouvisí nejen se sociální inteligencí, ale ani s charakterem a morálkou. Je to těžko měřitelné, ale asi všichni chápeme, že i hloupí lidé mohou být hodní a naopak inteligenti hajzlové.

V perexu jsem položil spíše řečnickou otázku: kdo cílí na tuto skupinu občanů? Odpověď je nasnadě. Z politických subjektů patrně všichni. Někdo možná více než jiný, ale hlas negramotného jedince i akademika má u voleb stejnou váhu, ale akademik se asi hůře přesvědčuje. Pocitově bych ale řekl, že levice a populistická hnutí mají díky jednoduchým návnadám tuto voličkou základnu podchycenu nejlépe. Jinak může být funkčně negramotný člověk velmi dobrý klient a zákazník. Důvody jsou asi jasné. Jak je tato skupina lidí žádoucí pro stát v ekonomickém smyslu nedovedu zcela posoudit. Na jednu stranu je stále dost pracovních míst pro nekvalifikované síly, na stranu druhou progresivní ekonomika asi potřebuje odborně způsobilé pracovníky. Tyto teoretické úvahy bych však nechal sociologům a ekonomům.

I v politickém procesu mohou tito lidé mít samozřejmě pozitivní i negativní roli, podle toho, komu se je podaří zpracovat, ale obecně lze předpokládat, že jen gramotný a vzdělaný volič má potenciál skrze vhodné zástupce lépe ovlivňovat vnitřní i vnější politiku státu. Relativně vysoké procentu funkčně negramotných je také nesporným argumentem proti zavedení přímé demokracie. Negramotní lidé mohou sice z nerozumu podporovat podivné politické subjekty, ale proces zastupitelské demokracie přeci jenom dává větší prostor eliminovat nějaké krajní subjekty, než v případě fatálního referenda, před kterým někdo vytvoří „zdařilou“ kampaň.  Ve státech s mírou funkční negramotnosti kolem 40% by to mohlo znamenat katastrofu. Jen si představte, že třeba ve vyspělém státě jako je Velká Británie někdo dokázal přesvědčit většinu z více jak 20% funkčně negramotných Britů, že brexit je pro jejich zemi to nejlepší. Třeba to je ta nejlepší volba, já to nevím, ale miliony lidí se mohli rozhodnout na základě úplných nesmyslů, které nebyli schopni odhalit.

Cokoli jsem četl na téma funkční negramotnosti, bylo to vždy provázeno konstatováním, že je to velký problém, a že tento fenomén je na vzestupu. Zcela logicky je také všude deklarováno, že bojovat proti funkční negramotnosti lze jen dobrým systémem a kvalitou vzdělání. Těžko to rozporovat, ale osobně bych řekl, že jen formální vzdělání není samospasné.  Určitá rezignace na vzdělávání se v tom nejširším smyslu slova úzce souvisí se stavem společnosti, s jejími ideály a hodnotami. Je zdánlivým paradoxem, že právě státy s množstvím prestižních škol a s vysokou mírou středoškolského a vysokoškolského vzdělání v populaci mají i velké procento „negramotů“. Nechci to používat jako argument, ale vzpomínám si na jednu kamarádku, která na americké universitě studovala košíkářství. Chci tím jen naznačit, že je dost podstatné, jak příslušný absolvent nějaké školy, základní, střední i vysoké vypadá. Některé ankety a testy určitého vzorku absolventů působí dost depresivně.

Je asi patrné, že se nad problematikou funkční negramotnosti zamýšlím v souvislosti s vlivem občanů na politiku a společnost. Je aktuální módou pranýřovat politickou korektnost, ale na druhou stranu jsme my, tím spíše političtí lídři, schopni předstírat a deklarovat, že jsme národem vzdělaných, přemýšlivých a zodpovědných lidí. Myslím si, že je užitečné si uvědomovat a také počítat s tím, že tomu tak je pouze z určité části, že vedle takových lidí, jsou i občané , zcela nesvéprávní a negramotní, a docela velké procento populace je hranici svéprávnosti. Jsou to lidé neschopní zodpovědně přistupovat sami k sobě, natož pak k věcem veřejným, jsou to lidé neschopní domýšlet všechny důsledky ideologie, politiky i zcela konkrétních kroků představitelů státní moci. Jakákoli systémová řešení této problematiky, jsou-li vůbec možná, jsou jistě dlouhodobá, takže aktuálně je s touto kategorií lidí nutno počítat, vysvětlovat jim v rozsahu jejich chápání jak mohou ovlivňovat svět kolem sebe a také to, že mají prakticky stejnou zodpovědnost jako intelektuální elity, přestože jim nebylo dáno nebo umožněno získat pro onu zodpovědnost předpoklady.