Kam se vydal na první zahraniční cestu Donald Trump?

Inu do Saúdské Arábie za přáteli nejvěrnějšími, bratry ve zbrani, spojenci proti islámskému terorismu a fundamentalismu, za kupci zbraní za 350 miliard $ i nepřáteli z „říše zla“ bojující proti jiným nepřátelům z „říše zla".

To všechno jsou (nebo alespoň občas jsou) Saúdové. Není proto divné, že první Donaldova zahraniční cesta vede právě tam. Jelikož snad nikdo nezpochybňuje axiom, že podstatou politiky jsou moc a peníze, neměl by se nikdo výše uvedenému moc divit. Pokud si sundáme jakési růžové brýle a budeme se dívat na politiku velmocí střízlivým pohledem, nalezneme v takovém počínání i logiku. V zásadě jediné, co mě v tomto směru irituje, jsou ty nekonzistentní postoje a kecy.   

Kecy, kecy, kecy. Chápe-li západní svět radikální a militantní islám jako jednu z aktuálně největších globálních hrozeb, s čímž je možné souhlasit, tak jak je možné si hýčkat stát, jehož režim je základnou toho, co je jindy a jinde prezentováno jako ono zlo? Je mimo jakékoli pochybnosti, že ideologie wahhábismu, který prosazuje vládnoucí saúdská královská rodina, je onou ideovou podstatou veškerého islámského sunnitského fundamentalismu, z něhož se generují válečné konflikty v oblasti a celosvětový islámský radikalismus a s ním i terorismus.

Jak je možné na jedné straně vyvolávat a živit protiislámské nálady ve společnosti, a to paušálně i proti lidem, kteří žádné radikální názory nesdílejí, a na druhé straně podporovat režim, který náboženskou nesnášenlivost a bigotní středověkou formu islámu exportuje díky svému bohatství do celého světa? Donald Trump postavil část své úspěšné prezidentské kampaně na nesmiřitelnosti k radikálnímu islámu a k zemím, které ho prosazují, včetně Saúdské Arábie, a když se sešel měsíc s měsícem, z kritizovaného nepřítele je spojenec proti někomu jinému a hlavně milý obchodní partner.

Tím někým jiným je Írán, se kterým se snažil korektně vyjít Obama, a aktuálního vakua hbitě využilo Rusko. Šíitský Írán je hlavní protivník sunnitské Saúdské Arábie, což je ono aktuální politikum. Není sice na místě si šíitský islámský fundamentalismus, který po islámské revoluci zcela odsekularizoval tento stát, nějak idealizovat, ale aktuálně to není Írán, jenž zásadním způsobem  mocensky  destabilizuje celý region, nýbrž právě Saudská Arábie, která zcela nepokrytě a také velmi významně podporuje ve veškerých lokálních konfliktech sunnity proti šíitům.  Aktuálně je Írán stále demokratičtější zemí, než je Saudská Arábie a možnost jeho další jeho určité liberalizace vyjadřují i dnešní výsledky voleb, ve kterých konzervativního duchovního porazil současný prezident Rúhání.

Na tomto místě je asi vhodné zmínit podstatu wahhábismu. Nemá asi smysl uvádět to, co si lze snadno najít pod příslušným heslem, ale tento směr islámu je právě tím, pod čím si mnozí dnes představují islám jako takový. A není to ani nijak divné, protože sami wahhábisté se nepovažují za nějakou islámskou odnož, ale právě za ty jediné a pravé muslimy, což se samo o sobě problém (když se kdokoli a kdekoli považuje za toho jediného pravého věřícího). Učení Muhammada ibn Abd al-Wahhába  od 18. století, kdy vzniklo, až dodnes stojí proti veškerým snahám reformovat islám, o což mnozí v průběhu historie pokoušeli. Absurdní lpění na původních raně středověkých principech Mohammedova učení a doslovné vykládání Koránu z téže doby je právě díky salafistům, jak se zastánci této ortodoxie sami nazývají, aktuální škodlivou ideologií, která se šíří islámským světem. Paradoxním a také aktuálním velmi nebezpečným projevem salafismu, respektive wahhábismu, je takřka fanatická nenávist k jiným výkladům islámu, zvláště proti šíitismu, která dokonce převyšuje jejich zášť k nevěřícím.

Co z toho všeho vyplývá? Asi opět nic jiného než apel k provozování alespoň trochu principiálně zásadové politiky, což platí pro politiky u nás stejně jako ve Spojených státech, stejně jako kdekoli jinde. Nelze jedním dechem (a nejen dechem) bojovat proti  islámskému radikalismu a teroristu a bratřit se ze zištných důvodů s jeho ideovými i reálnými tvůrci a zastánci. Nelze se prezentovat principy humanismu a demokracie a zároveň obdivovat režimy, jejichž ideologická podstata i reálná politika jsou zcela opačné. To platí z našeho pohledu o Číně nebo Rusku a z pohledu Ameriky třeba o Saúdské Arábii. Bylo by naivní předpokládat, že by v dnešním světě bylo možné tak významné státy ignorovat, ale právě ekonomika může být (a měla by být) tím nástrojem, jak tyto režimy alespoň kultivovat. Západní svět nepotřebuje Saúdskou Arábii, stejně jako jakéhokoli jiného exportéra surovin i výrobků, o nic méně, než oni svá západní odbytiště, spíše je to naopak.