Jsem tvoje stáří...

Stárnutí je fyziologický a mentální proces. Není to zásluha, předmět úcty, výsada ani cesta vedoucí k moudrosti, uvážlivosti, pokoře či nadhledu. Často je to právě naopak.

V několika svých článcích jsem pro demonstraci určitých principiálních problémů „použil“ seniory, čímž jsem asi popudil ty, kteří si onu nadsázku a alegorii stáhli na svoji osobu a možná i ty, kteří zastávají obecně rozšířené dogma, že se stáří váže s moudrostí, zúročením životních zkušeností, s pokorou, nadhledem a uvážlivostí, což by mělo být předmětem úcty. Jelikož jsem před branou seniorského věku (u nás se za něj považuje 65 let) nepíší o tom jen jako pozorovatel, ale i jako „účastník experimentu“.

Pozorováním sebe sama i mnohých svých bližních jsem dospěl k závěru, že ona dogmata jsou zcela lichá. Jistě existují moudří, pokorní a uvážliví staří lidé, ale ti takoví byli i před tím než zestárli a mají to štěstí, že je staroba různými svými projevy příliš nedeklasovala. Naproti tomu, expresivně řečeno, se z mladých blbců stali jen staří blbci (jak říká ve známém citátu pan Werich) a mnozí jiní, kteří své negativní vlastnosti a projevy dokázali v mládí krotit či eliminovat, jim dali ve stáří volný průchod. Ano, to jsou ti zlí dědečkové a protivné babičky.

Vidím to na lidech kolem sebe, nicméně jako ukázkové příklady mohou sloužit třeba oba naši žijící bývalí prezidenti či prezident americký. Ti názorně předvádí, jak fatálně narušená ega a vlastní více či méně skrývaní démoni mají po pozbytí zábran náhle neomezená pole působnosti. Pokud nedisponují faktickou mocí a vlivem, je to jen směšné, pokud vliv nebo moc mají, je to problém. Asi není třeba popisovat, co se stane, pokud získají moc téměř absolutní.

Na stáří není nic úcty hodného. Úctu si zaslouží jen ti, kteří se úctyhodně chovají a činí úcty hodné skutky, ať už jsou staří jakkoli. Na odumírání mozkových buněk, ztrátě dobré funkce velkých kloubů, na padání vlasů, bytnění prostaty, snižování hladiny testosteronu a estrogenu či přeměně svalstva na „sádlo“ není nic záslužného. Je s tím jen třeba počítat a slušní lidé obdaření empatií nám snad mohou projevit určitou lítost a pochopení pro různé nepříjemné projevy oněch indispozic.

S úbytkem neuronů pozbýváme mentálních schopností, což nutně nemusí vést k demenci, ale rozhodně to nevede k žádnému vyššímu intelektuálnímu výkonu. Pokud vidíme aktivní a činorodé lidi seniorského věku, je to výsledek štěstí, silné vůle, píle, zúročení zkušeností, které zapomněli zapomenout a také času a klidu, kterého se mnohým tvůrčím a exponovaným lidem v produktivním věku nedostává. Mimo tuto kategorii také čest a sláva těm z nás, které stáří umravnilo a napravilo.

Proč vlastně o tom píšu? Patrně kvůli tomu, co jsem již nastínil. Nemám rád přetvářku a sní faleš, která se váže k zažitým dogmatům. V principiální rovině nedělím lidi na staré a mladé, nicméně nemám rád, když se zcela přirozené procesy stávají omluvou pro amorální skutky. Pokud si přiznáme, že nás věk limituje fyzicky, můžeme uznat i skutečnost, že stáří nás limituje i intelektuálně a měli bychom tuto skutečnost akceptovat a podle toho jednat.