Jen havloidi, pravdoláskaři a pražští kavárníci?

Tedy, měli jen výše uvedení důvod si připomenout pětileté výročí úmrtí Václava Havla? Chybí zde takový státník jen vyznavačům kultu jeho osobnosti a sběratelům mýtů? 

Pominu-li pouze osobu Václava Havla, je jistě pro dnešní politiky neopakovatelná jeho pozice, s tím se nedá nic dělat. Z tohoto pohledu je Havlovo prezidentství neměřitelné s jeho následovníky v prezidentském úřadě i s jinými vrcholnými politiky. Nemíním tady přispívat k onomu budování kultu osobnosti a vytváření mýtů, Václav Havel měl jistě řadu osobních nedostatků a chyb, a stejně tak je možné kriticky přistupovat k řadě jeho státnických činů. Jde mi pouze o to, že se po jeho odchodu z politiky (a nejen té naší) postupně vytratil fenomén určitých obecných zásad v přístupu zásadním otázkám doby.

Něco podobného asi pocítili lidé, když ze svých funkcí odstoupil u nás třeba Masaryk nebo jinde Churchill či Margaret Thatcherová. Zmínil jsem našeho prvního prezidenta a dva britské politiky ne proto, že bych je chtěl srovnávat s Havlem v názorové rovině, ale proto, že všichni zmínění setrvali na ve svých názorech a stanoviscích bez ohledu na to, že se změnily podmínky, politické rozložení sil i mínění většiny společnosti. Jistě i oni měli své chyby lidské a s odstupem lze kriticky hodnotit i kontroverzní činy státnické, ale jejich působení je obecně vnímáno jako pozitivní a z osobnostního hlediska jako zásadové.

Dnešní doba činí úspěšnými ty politiky, kteří rychle a správně monitorují společenské klima a z aktuálních témat vytloukají své politické body. Ctíme pragmatismus, a to nejen v přístupu k aktuálním problémům v zahraniční politice, ale právě i v tom, že jediným kritériem správnosti je úspěšnost u voličů. V tomto se z mého pohledu liší politik od státníka. Dobrý státník je schopen (přes všechny nutné kompromisy a ústupky) držet se určitých principiálně správných idejí, a ty přenášet do svých činů a postojů. Činí tak i přes určitý odpor veřejnosti, kterou se snaží o své pravdě přesvědčit. Tato přesvědčovací schopnost je pak mírou jeho úspěšnosti, ale nakonec většinou stejně na tento přístup doplatí. Státníkem může být tedy i ten, jenž zfanatizuje národ, ale řeč je pouze o nositelích obecně správných idejí. Má-li v této souvislosti někdo pochybnosti, co je, a co není správné v základních principech, je to jeho problém.

Politika je chápána jako umění kompromisů a pěstování si obliby, bylo to tak vždy, a bude to i nadále, nicméně vždy by se měla pohybovat v určitých mantinelech. To konečně platí i o roli jedince ve společnosti či v rodině. Bylo a je jistě těžké, neprodat základní podstatu své osobnosti tomu, abych byl vždy tím dobrým občanem, kolegou, manželem či otcem, s tím máme každý své zkušenosti, ale obecně ctíme (někdy až jaksi dodatečně) ty, kteří setrvali na svých zásadách. Je to tak i v politice, jen ten odstup bývá větší.

To, co bychom si podle mého mínění měli připomínat v souvislosti s Václavem Havlem, je budování občanské společnosti, akceptování plurality názorů, respektování odlišností a nadřazování principiálních zásad v přístupu ke světu kolem nás nad pomíjivé a účelově výhodné postoje a činy. V tom aktuální politici selhávají, protože běžné a zcela normální takto selhávají i jejich voliči. Veřejně činní lidé by však měli jít příkladem. Pokud se jim to daří jak v rovině lidské, tak i státnické, tak je to skvělé, pokud občas zakolísají (což se jistě stalo i Havlovi) je to odpustitelné, ale nemohou selhávat stále a v obou směrech. To by jim nemělo projít. To je pro mne asi to podstatné, proč jsem si včera s úctou vzpomněl na Václava Havla.