Jen devianti se kochají tím, když silnější ponižuje slabšího

Nadřazenost může pramenit z pocitu, že je dotyčný ředitelem tramvaje, ředitelem zeměkoule, zástupcem pánaboha na zemi nebo disponuje přesilou, vždy však sází na to, že se mu ten slabší ani nikdo jiný nepostaví.

Téměř nepřetržitě jsme prostřednictvím médii seznamováni s různými ošklivými událostmi a občas se staneme i jejich očitými svědky. Když o tom tak přemýšlím, nacházím často určitou principiální spojitost, byť se jedná o případy naprosto odlišné.

Řidič dopravního prostředku a „hrdý“ český občan si smlsne na bezbranných pasažérech – cizincích, starší a silnější dítě za nadšeného povzbuzování svých vrstevníků ponižuje mladší a slabší dítě, načež mu začne i fyzicky ubližovat. „Důstojný muž“ v sutaně nebo bez ní zneužije na základě své nadřazenosti někoho bezbranného a na něm závislého. A jakýsi státník si pak se svými kumpány vychutná jiného zástupce státu, který válčí proti přesile a je závislý na cizí pomoci, uráží ho, vydírá a ponižuje. V tramvaji, na hřišti, v zákristii, v Oválné pracovně, stále je řeč o tom samém.

Byl jsem vychován v přesvědčení, že slabším se nemá ubližovat, nemají se ponižovat a nemá se zneužívat jejich bezbrannosti či jakkoli nevýhodné situace. A stanuli se svědkem něčeho takového, nemám otočit hlavu, nic nedělat a mlčet, protože výše uvedené příklady chování jsou projevem zla a zlu je třeba se dle aktuálních možností každého třeba postavit. Už jsem na to sice párkrát doplatil, ale jsem příliš starý na to, abych toto svoje přesvědčení v duchu doby či aktuálních norem přehodnotil.

Říkám si, jestli by se ti všichni teoretici, rozumbradové, analytici, komentátoři a experti neměli vždy před vyřčením svých mouder nad oním velmi jednoduchým principem zamyslet. Jen si položit prostou otázku, co se principiálně děje a kdo kým v dané chvíli je. Totéž by měli udělat i všichni svědci, ať už ti fyzicky přítomní, nebo ti, kterým událost zprostředkují média. Teprve potom něco rozebírat, analyzovat a činit závěry.

Je asi jasné, na jaké konkrétní i obecné skutečnosti narážím. Někdy je velmi jednoduché reagovat jednoznačným odsouzením, jindy je třeba něco v sobě překonat. Strach, sympatie a antipatie, vlastní netečnost či spřízněnost s tím, kdo se dopouští nějaké hanebnosti. To se velmi často neděje. Církevní představitelé kryjí své provinivší se bratry, političtí a ideoví podporovatelé omlouvají či přímo hájí špatného politika, svědkové raději hledí k zemi či se rovnou kochají, když je někomu ubližováno.

Takové lidské projevy tu byli patrně vždy, ale vždy bylo a stále je třeba usilovat o to, aby se nestaly normou. Zlo se totiž živí našim strachem, naší nechutí se nějak namočit a angažovat, naší bezohledností a nedostatkem empatie a naší neochotou v sobě samém něco překonat.

Howgh!