Jen blázni a mimozemšťané

Jenom ti mohou nezaujatě pozorovat náš svět, protože jen oni ho mohou fyzicky opustit nebo se ve svém nitru od něho odpoutat. A pak se na Manhattanu objeví blázen a mimozemšťan v jedné osobě...

„Tento svět je sám o sobě dost fantastický, jenom ti normální pozemšťané ho tak nevidí. Pouze blázni a mimozemšťané mohou poskytnout ten jiný a nezávislý pohled, a to proto, že každá metoda, s jejíž pomocí svět zkoumáte, váš pohled na svět mění a také jaksi nemůžeme vykročit za hranice tohoto světa, abychom jej pozorovali. Stáváme se tak součástí svého vlastního pokusu. Jen blázni a mimozemšťané to umí.“

Toto je výrok blázna – mimozemšťana, který si říká prot (s malým „pé“, protože velké „Pé“ náleží je názvům hvězd a planet). Tuto postavu stvořil psychiatr Gene Brewer a já mohu jen spekulovat, z jakých všech možných důvodů to učinil. Inspiroval se bezpochyby svou lékařskou praxí a jistě i touhou vyjádřit to, co je obsahem výše uvedeného citátu – popsat „ nezaujatě“ tento svět.  

Ten pohled je krutý, velmi krutý. Naši civilizaci vidí „vesmírem bloudící mimozemšťan“ jako zlé a nenávistné místo se zlými a nenávistnými bytostmi, protože všechny významné globální i zcela osobní události jsou spjaty s hrůzou a utrpením.  Na druhé straně je tu fiktivní svět zbavený bolesti, strachu a disharmonie, který je však sterilní a  jednotvárně nudný.

Románem se proplétají tři hlavní linie příběhu: mikrosvět psychiatrické léčebny, reálný příběh hlavního hrdiny a onen svět fantastický, přičemž se vzájemně prolínají tak, že hranice mezi nimi je mnohdy neznatelná nebo žádná. Nakonec ani čtenáři se nedostane jednoznačného „rozhřešení“, co vlastně onou fikcí bylo, a co nikoli.

Mohlo by se z výše uvedeného zdát, že autor tímto vyjadřuje nenávist a opovržení k člověku i lidstvu obecně, ale opak je pravdou. Je to na straně druhé oslava lidství, které je nacházeno i tam, kde by ho málokdo čekal. Iracionalita a nepopsatelnost vesmíru je zde konfrontována s tímtéž v našem mozku, v našem podvědomí a nevědomí.

Dvoudílný román s českými názvy Svět podle prota/Na světelném paprsku mě přel lety, kdy jsem ho poprvé četl, zasáhl neobyčejnou silou, a to do značné míry tím, že kromě velmi specifického pohledu na svět, provokuje k otázkám, na které se špatně odpovídá, ale které je, podle mého názoru, nutné si klást.

Přestože román dostal velmi zdařilou filmovou podobu se skvělým Kevinem Spaceym, přečtěte si nejdříve knihu, a pokud jste již film viděli, přečtěte si ji také, z jejího obsahu by mohlo čerpat deset filmů, a pokud jste četli knihu a viděli film, přečtěte si ji s odstupem ještě jednou. Už nebudete muset sledovat poměrně komplikovaný děj a budete se moci soustředit na mnohá zašifrovaná poselství geniálního autora. Možná najdete, stejně jako já, kus prota sami v sobě.