Je těžké nepsat satiru

Nejvíce satirikovi i satiře samotné prospívá, když je její autor napadán, kritizován, zakazován a vůbec nejlepší je, když je perzekuován či trestán.

„Je těžké nepsat satiru!“ Vyřkl to už Juvenalis, po něm Jonathan Swift a jejich následovníci to bezpochyby také cítili a cítí podobně. Pro satiru obecně je vhodné každé místo a každá doba, pro politickou satiru v podstatě také, jen někdy je situace vhodná více. Myslím, že žijeme v době, která je pro satiriky učiněným požehnáním, ale – světe div se – politická satira chcípá na úbytě.

Velmi satirikovi i satiře samotné prospívá, když je její autor napadán, kritizován, zakazován a vůbec nejlepší je, když je perzekuován či trestán. Nemusí to být úplně příjemné, něco o tom věděl zmíněný pan Juvenalis a bez perzekuce a „ozdravného pobytu“ v Brixenu by ani Havlíčkova satira neměla takovou šťávu. „Bohužel“ jsme se zatím k renesanci Bachova absolutismu nedopracovali, ale máme, myslím, po vzoru Slovenska, a zvláště pak Maďarska dobře nakročeno.

Satira, tím spíše politická satira zmizela z veřejnoprávních médií, a jak se tak rozhlížím, asi se tam jen tak nevrátí, respektive brzy patrně zmizí i zbytky nekorektního humoru a po něm jakákoli kritika establishmentu. Čeho je to obrázek? No, myslím si, že slušný politik, který nelže, nedělá lumpárny, nezesměšňuje se a nemá šatník napěchovaný kostlivci, se satiry obávat nemusí, protože ta mu nemůže vážně ublížit, a ještě ho tak nějak v očích veřejnosti zlidští.

Naopak politici usilující o své zbožštění, neomylní vůdci, kteří nesnáší, když nejsou milováni, obdivováni a neustále chváleni, ti s přebujelým egem, s absencí sebereflexe a s autoritářskými či přímo diktátorskými sklony, tak takoví se se satirou smiřují velmi špatně, a pokud jim to systém dovolí, tak se do satiriků a kritiků obecně náležitě pustí. A právě to jsou pro nás ty nejlepší objekty.

Čest a sláva Jindřichu Šídlovi, který ve svém Šťastném pondělí zvedl fangli tohoto žánru, byť to není klasická politická satira, ale spíše „jen“ velice precizní komentování politiky s určitou nadsázkou, sarkasmem a nekorektním humorem. Pak tu máme pár autorů kreslených vtipů a koláží, vesměs publikujících na Babišově oblíbeném internetovém portálu s jeho ještě oblíbenějším zpravodajským webem. Vy víte, které to jsou, že jo? Mimochodem se v tomto ohledu rýsuje velmi zajímavý střet, který bude mít i soudní dohru, nicméně o tom jindy.

Specifickým aspektem satiry je mimo jiné to, že proti satiře se ve své podstatě nedá bránit, respektive když se o to někdo pokusí, udělá ze sebe ještě většího pitomce, než jakým se jevil původně, nebo se svým útokem na satirika ještě více zesměšní. Funkcí satiry je pak upozornění na jakýkoli nešvar či lumpárnu zábavnou formou, která může čtenáře, posluchače nebo diváka zasáhnout více než třeba nějaká sofistikovaná kritika. Pochopitelně to však musí být dobrá satira, a to je sakra těžká disciplína.

Jsem lačným konzumentem satiry a docela dlouhou dobu jsem se ji na tomto místě (moje rubrika „limeriky a jiná satira“) pokoušel produkovat. Na nějaký čas jsem pak tento žánr skoro opustil, ne snad proto, že by v posledních letech nebylo nic, z čeho bych si nemohl a nechtěl dělat srandu, ale teprve poslední měsíce mě utvrdily v tom, že je opět načase hrát na tuto notu. Před lety jsem si naivně myslel, že lepší objekt pro satiru, než jakým byl Miloš Zeman, už nikdy nepoznám, ale to jsem se šeredně mejlil. No, sami posuďte: Donald Trump, Václav Klaus, Andrej Babiš, Tomio Okamura, Petr Macinka, Filip Turek, Miroslav Ševčík, Jindřich Rajchl, nejsou to snad lidé jako stvoření pro to, aby si na nich satirik brousil ostrovtip?

Na závěr si jako takový malý prolog dovolím uvést dvě své říkanky o satiře a satiricích:

Mluviti je malou ctností,

když mlčení tě doba zprostí.

Odvážným jsi jen v tu chvíli,

když ti mlčet nařídili.

***

Když stahují satiriky

pro výstrahu z kůže,

premiéra republiky

potěšit to může.

*

Jenže kůže satiriků

v bubnech dobře vypnutá,

může vzbouřit republiku,

stačí na to minuta.