Jakého chcete prezidenta?

Stávající, minulý a všichni předlistopadoví prezidenti byli politiky. Z hlediska ústavních pravomocí k tomu ale není žádný důvod, a přímá prezidentská volba je naopak opodstatněním pro volbu apolitického prezidenta.

Kromě Masaryka, Háchy a Havla, které vynesly na post hlavy státu dějinné události, se dosud všichni českoslovenští i čeští prezidenti etablovali z řad politiků. Beneš byl Masarykem doporučený a na volbu ostatních měla vliv jen jejich mateřská strana. Komunistická strana za minulého režimu a zvolení Václava Klause víceméně odpovídalo rozložení politických sil v zemi. A právě jeho zvolení i pro druhé funkční období se dost možná stalo impulzem pro uzákonění přímé prezidentské volby, protože politické síly byly v tu dobu spíše ve prospěch Miloše Zemana, kterého však „odstřelili“ jeho spolustraníci. Možná dobře věděli proč. Náhle tak byla politická vůle k přímé volbě a národ to nadšeně uvítal.

Já osobně jsem nikdy nespatřoval zásadní důvod v prostředí zastupitelské demokracie volbu prezidenta měnit, a to už jenom proto, že principy přímé demokracie vůbec nepovažuji za vhodný způsob řízení a fungování státu. Přímá demokracie se velké části národa libí, a někdy mám pocit, že čím je méně kompetentní občan, tím větším obhájcem je tohoto principu. Na druhou stranu pokud existuje nějaké opodstatnění plebiscitu, je to jednak nástroj vhodný pro malou a specifickou komunitu (členové svazu zahrádkářů si přímo odhlasuji jaký budou mít plot kolem kolonie), a pak je to volba prezidenta.

Postupně tak ve mně dozrálo přesvědčení, že právě přímá prezidentská volba je principiálně správná, protože dává bez ohledu na rozložení politických sil možnost zvolit osobnost, která bude stát mimo politický systém, nebo lépe, nad politickým systémem. Je to ona idea nadstranického prezidenta, která má také zcela logické opodstatnění: Proč by měl být prezidentem příslušník stejné politické síly (strany nebo skupiny stran), která vyhrála parlamentní volby, sestavila vládu a má nejpodstatnější vliv v Parlamentu? Proč by měl být prezidentem někdo zatížený svou politickou minulostí? Takový prezident vykonává v rámci svých kompetencí totéž, co síly, které ho zvolily, a stává se tak vedle role kladeče věnců, připínače vyznamenání i obhájcem politiky příslušného establishmentu nebo mstitelem a likvidátorem svým politických protivníků.

Pochopitelně i lid může v přímé volbě volit stejně jako v parlamentních volbách, ale je šance, že zvolí někoho, kdo naplní smysl existence prezidentského úřadu, kterou je funkce garanta, moderátora i „ smírčího soudce“ v politickém procesu. Bylo by naivní se domnívat že „nestranický“ prezident nemá žádné politické přesvědčení, ale zvolí-li si národ skutečnou osobnost, bude ta na takové morální výši, že ho nebude uplatňovat, že bude oním garantem obecných principiálních hodnot. Neznamená to sice, že jen „nepolitický prezident“ bude dobrý prezident, stejně jako to, že stranický prezident nemůže potlačit svou příslušnost i názory, neřku-li své osobní zájmy, ale pohled na aktuálního prezidenta vypovídá spíše o opaku. Současnému prezidentu jeho politická minulost viditelně škodí, protože není schopen se od ní odstřihnout. Připočte-li se k tomu jeho jeho osobnostní, nikým nekorigované projevy, je situace taková, jaká je.

Když se ještě vrátím k principu přímé demokracie, je můj odmítavý postoj ve všech ostatních případech založen na tom, že lidé nejsou dostatečně kompetentní učinit v různých představitelných referendech správně rozhodnout. Je to dáno tím, že určitá část populace není schopná se zodpovědně vyjádřit vůbec k ničemu, čímž se rozhoduje na základě nějakých emocí, a je proto velmi snadno ovlivnitelná. Ti ostatní (snad je to výrazná většina občanů) kompetentní jsou, ale pouze ve svém specifickém spektru. Ekonom se může odpovědně vyjádřit k ekonomickému zákonu a ekolog k ekologickému. Opačně to fungovat nemusí a jsme často svědky toho, že to také nefunguje. Krom toho má řada zákonů charakter represivní, čímž se nabízí otázka: Jsme tak vyspělí, že si odhlasujeme sami na sebe bič? Zastupitelský systém opět automaticky nezabezpečuje, že naši zástupci učiní ta nejlepší možná rozhodnutí (i kdyby vždy taková existovala, jako že neexistují), ale existuje šance, že nakonec budou rozhodovat lidé kompetentní, čímž nemyslím ani tak ty „zastupitele“ jako takové, ale odborníky, kterým budou odpovědní lidé naslouchat.

To jsem trochu odbočil, ale výše uvedeným směřuji k otázce: jsme kompetentní si zvolit dobrého prezidenta? Mám po minulé volbě trochu pochybnosti, ale i proto bychom měli být dnes kompetentnější než minule. Politici volili často na základě svých politických preferencí, my máme možnost zvažovat mnoho kritérií a máme k dispozici i onen aktuální příklad. Pokud přistoupíme k prezidentské volbě stejně jako k „parlamentní“, tedy na základě politických názorů a aktuálních společenských témat, vyjádříme to, že je přímá volba prakticky zbytečná. Poslance jsme si tak zvolili, ale prezidentem by mohl být člověk, který bude více onou neutrální osobností, která bude garantem ústavnosti a symbolem morálky a kulturnosti směrem dovnitř a důstojným reprezentantem státu směrem ven. Více od prezidenta není třeba očekávat.

Není třeba po prezidentovi chtít, aby vytvářel naši zahraniční politiku, tím spíše ne, je-li odlišná od zahraniční politiky vlády, která je jediná k tomu určena. Není důvod, aby prezident k prosazování svých zájmů blokoval a ohýbal ústavní procesy a angažoval se tam, kde má být pouze důstojným a pokorným „statistou“. Není nutné mít prezidenta, který zásobuje media kontroverzemi v chování, v postojích i v názorech. A není vůbec nutné mít prezidenta, jehož příští volba vyvolá takové emoce ve společnosti, ajako volba aktuální.