Jak na tom vlastně jsme? Top ten v EU!

Informace z médií oscilují od katastrofy po ekonomický zázrak. Vláda se chválí. Opozice vše kritizuje. A mediální ekonomové a politologové žvaní, žvaní a žvaní.

Zdá se, jako by žádná objektivní skutečnost ani neexistovala. Do jisté míry to tak je, protože záleží na osobní situaci každého a také na zcela subjektivním pocitu. Samozřejmě existují nějaká tvrdá data, ale i ta lze všemožně interpretovat. Dnes jsem se dočetl, že česká ekonomika je devátá nejlepší v Unii. Zítra se od někoho dozvím, že je to skvělé, od jiného, že je to zoufalé, a zástup různých komentátorů a analytiků tuto informaci zrelativizuje do té míry, že mi z toho půjde hlava kolem, přičemž podle stranické náklonosti a druhu média budou závěry „odborníků“ natolik rozdílné, že počnu přemýšlet, má-li vůbec smysl jim naslouchat.

Mám se dobře a těším se z oněch drobných radostí, na které nemají různé makroekonomické záležitosti vůbec žádný vliv. Je mi osobně úplně ukradené, je-li míra inflace 3 % nebo 5 %, jestli cena Bitcoinu či zlata klesá nebo stoupá, a říkám si, že na prahu šedesátky jsou takové starosti více než pošetilé. Nemají-li tyto záležitosti vliv na můj osobní život, neznamená to však, že je mi jedno, co se v mé zemi, potažmo ve světě děje. Kde ale vzít informace, o kterých bych nemusel zcela zásadně pochybovat? Jak má biolog bez formálního ekonomického vzdělání zaujmout nějaké stanovisko, když se i odborníci tak zásadně názorově rozcházejí.

V obecných politických i ideologických záležitostech mám docela jasno, neboť si bez ohledu na zištné důvody vše převádím do roviny principiální a nemám tak většinou problém ve svém vlastním chápáním odlišovat dobré od špatného. V ekonomických a obecně hospodářských otázkách ale takové principy mnohdy nefungují. Je čtyřprocentní nezaměstnanost dobrá nebo špatná? Je lepší snižování, nebo zvyšování úrokové sazby ČNB? Asi jak pro koho. Má hospodaření státu řešit více aktuální životní úroveň občanů, nebo má dbát více na udržitelnou budoucnost? A konečně, jsou vůbec ta ekonomická kritéria tak zásadní podstatou lidské spokojenosti a štěstí?

Na některé otázky si umím sám pro sebe odpovědět, ovšem reflektuji opět jen svou osobní situaci, v rámci které mi přijde cena másla (a všeho možného jiného) zcela marginálním (ne margarinálním) problémem. Je to prosté, pokud bych na tu či onu drahou potravinu neměl, omezím její spotřebu, nebo ji nahradím něčím levnějším. Tak to asi uvažují i jiní lidé, ale pro mnohé je extrémní konzum mírou jejich osobní spokojenosti. Jen z tohoto důvodu se v médiích do zblbnutí tyto otázky řeší. Místo aby lidé svoji zhoršenou ekonomickou situaci řešili uvážlivým hospodařením, tak křičí a upínají se k těm, kteří jim slibují ráj na zemi, a to bez ohledu na to, jak to zatíží budoucnost země a další oblasti hospodaření státu.

Bez ohledu na pitomý režim jsem prožil hezké dětství a jinošství, nikdy jsem neměl pocit nedostatku či snad bídy, přestože jsme nebyli žádnými bohatými prominenty. Z dnešního pohledu jsme žili skromně a hospodárně, nedostupný konzum jsme zcela kompenzovali svými zájmy a oněmi drobnými radostmi, které si s odstupem desítek let opět užívám, a to tím více, čím méně mě trápí dopady stavu ekonomiky. Ne každý to tak má a některé problémy mohou být pro dnešní mladé lidi zcela fatální. Už měsíce se žvaní o ceně másla a květáku a žádný z těch ekonomických chytráků nenabízí řešení v oblasti bydlení. Máslo mohu nahradit a zásadně omezit, stejně jako květák, ale málokdo chce místo v bytě bydlet ve stanu.

Abych tuto nesourodou úvahu nějak uzavřel, musím konstatovat, že se dle mého soudu v ekonomické oblasti často řeší pitomosti, a to hned dvojího druhu. Jednak se probírá to, čemu vlastně nikdo pořádně nerozumí (a to včetně ekonomů) a řadový občan to nemůže ani posoudit ani ovlivnit, a pak se řeší něco, co má, nebo by mít mělo, na kvalitu našich životů minimální vliv, a to na úkor toho, co je zcela zásadní, ale evidentně problematičtěji řešitelné.

Neměli bychom zapomínat, že každý člověk uvažuje o hospodaření státu na základě svých priorit (školství, zdravotnictví, doprava, bydlení, důchody, průmysl atd.), které jsou dány jeho věkem, pohlavím, vzděláním, ekonomickou situací a mnohými jinými faktory. Je tak docela jasné, že je stále nutné hledat nějaký společenský konsenzus, ten ovšem nelze najít jinak než že někdo, respektive všichni trochu sleví ze svých nároků a požadavků. Není na světě stát, který by se zavděčil všem, a kdo tvrdí, že takový stav nastolí, je lhář a podvodník.