Jak mám poznat, jestli nejsem pedofilním trenérem?

Řeklo by se, že snadno. Každý přece ví, kdo je trenér, a kdo je pedofil. Ale co když jsem se před dvacet lety převlékal do tepláků ve stejné šatně jako moji tehdy desetiletí svěřenci. Jestli se jejich výpovědi shodnou, mám smůlu.

Aby bylo jasno, nemíním bagatelizovat násilí páchané na dětech, stejně jako na jakýchkoli jiných bezbranných bytostech, a je úplně jedno, jestli se ho dopouští nemocný jedinec, tedy třeba pedofil, nebo jenom zvrhlík nebo násilník, který je po lékařské stránce „v pořádku“.

Skandál, který ovládá Británii, jsem sledoval poněkud okrajově, ale přesto na mě působí jaksi absurdně. Není asi pochyb, že jádro problému je zcela racionální. Lidé s pedofilními sklony existují a logicky se snaží dostat do kontaktu s dětmi. Na tomto místě je nutno říci, že proti těm, kteří jsou takto postižení, a nikdy se žádného zavrženíhodného činu nedopustí, nelze říci ani popel. Zasluhují si spíše obdiv za to, jak svými morálními kvalitami zvládají ono prokletí. O nich však není řeč, žijí nepoznáni mezi námi a není s nimi žádný problém. Problém je s těmi „kteří to „nevydrží“ a zvláště s těmi, kteří to ani zvládat nechtějí a organizují se do různých zvrhlých společenstev. Aktuální zprávy naznačují, že kdysi vytvořili přímo síť v anglických dětských a mládežnických fotbalových klubech.

V čem tedy spočívají mé pochybnosti? Snad je to v tom, že se taková činnost nedostala na světlo světa dříve, případně hned, jak se ony sexuální ataky staly. Ta hradba mlčení působí hodně podivně, stejně jako aktuální boom, ve světle kterého snad není britský fotbalista, který by nezažil nějakou pedofilní praktiku. To jistě přeháním, ale nemohu se zbavit dojmu, že lidé v jakési společenské hysterii nebo ze zištných důvodů zveličují zcela normální události, kterým dávají tento pedofilní podtext.

Před čtvrt stoletím v předměstském fotbalovém klubu neměl trenér žádnou oddělenou šatnu, chodil s kluky normálně do sprch nebo u bazénu do páry a v klubu nebyl angažován žádný specialista na dodržování všech možných i nemožných zásad práce s dětmi a mládeží. Nezažil jsem, ani jsem neslyšel o tom, že by se někdy něco takového dělo, a pokud ano, někdo takového úchyla naprášil a ten skončil v lepším případě v psychiatrické léčebně.

Doba se však trochu změnila, na jedné straně začali být i nebezpeční jedinci, kteří dříve neměli šanci opustit „uzavřená oddělení“, léčeni ambulantně, a na druhé straně začala být společnost všímavější. To sice působí jako prevence, ale také je stále každý, kdo pracuje s dětmi, pod určitým tlakem, aby snad neudělal něco, co by se dalo posoudit, případně zneužít, jako projev sexuálního násilí nebo obtěžování. Jestli přijde někomu úchylné, že učitelka na škole v přírodě dohlíží na hygienu prvňáčků, tak mně to tedy přijde nejen normální, ale i správné.

Nemyslím si ani, že zveřejnění fotky vlastního nahatého čtyřletého dítěte, je něco, čím by se měl někdo zbývat jako porušením jakéhosi kodexu. Jestli takovou fotku využije nějaký nemocný jedinec k nějaké autosexuální praktice, je mi šumafuk, budiž mu přáno. V této souvislosti také nesouhlasím, aby bylo trestné pouhé držení dětské pornografie. Stíhat se mají ti, kteří ji vyrábí způsobem, který poškozuje příslušné děti, ale pro „uživatele“ to může být bezpečná alternativa nějaké kontaktní aktivity. Je tedy určitě na místě obezřetnost, ale neblbněme. Každý fotbalový trenér pedofil není.