Jak je to s tím Ruskem?

Tento článek jsem měl dlouho rozepsaný, je to rozporů plné téma, na které nevyhnutelně dojde v každé politické diskusi, a které názorově rozděluje mnohé u nás i ve světě. Tak jak to tedy s tím Ruskem vlastně je?

Jako spontánní odpověď, a to i po určitém studiu a hlavně po rozhovorech s různě orientovanými lidmi, se mi vkrádá na jazyk slovo: nevím. A mám tak i jistou nedůvěru k lidem, kteří hlásají, že mají úplně jasno.

Přiznám se, že mám k Rusku blízko. Emocionálně i prakticky. Rusko je zemí, kde jsem byl ve svém životě nejčastěji, ruština je vedle mé mateřštiny a slovenštiny jediný jazyk, ve kterém mohu plynně číst i psát. Mám rád ruskou literaturu, jsou mi blízké některé projevy ruské mentality a mám přátele Rusy.

Jak je mým „dobrým“ zvykem dávám svým potencionálním oponentům hned na začátku do ruky argument, že na základě výše uvedeného nemohu být objektivní. Nemohu. Nemrzí mne to, protože na něco jako objektivní pohled nevěřím a myslím, že jím nedisponuje nikdo.

Ještě bych měl předeslat, že tento článek nemá ambici nějak v kostce shrnout ruské dějiny, politiku, ruský naturel a ví bůh co jiné ještě, to je téma pro hodně tlustou knihu (jednu takovou napsal docela nedávno pan Putna - mohu doporučit, nemusíte se vším souhlasit, ale je to minimálně zajímavý pohled). Toto je pouze úzký náhled na aktuální stav Ruska, přičemž vám ani neposkytnu ekonomické ukazatele, demografické statistiky a podobné věci.

Začal bych s tím, že jsem na téma aktuálního Ruska několikrát dlouze diskutoval se třemi Rusy a jedním Ukrajincem. Podotýkám, že se zde přechodně žijícími, vzdělanými Rusy a neméně vzdělaným Ukrajincem, který zde žije trvale, ale má pochopitelně stále živé vazby se svou vlastí. Ačkoli si rozhodně nemyslím, že by tito Rusové byli semleti nějakou kremelskou propagandou, hodnotí současný stav spíše pozitivně. Respektive hodnotí pozitivní změnu od doby Putinových předchůdců, kteří provedli „privatizaci“ skutečně ve velkoruském stylu. To, co jinde v zaběhlých systémech normálně a dobře funguje, dostalo v Rusku charakter rozkradení a fatální oslabení státu a zcela absurdní zbohatnutí „elit“. (Není mimochodem bez zajímavosti, že to je minulý i současný stav Ukrajiny.) Stejně katastrofální se ukázala i velmi liberální politika vůči různým národům uvnitř Ruska, ze kterých se staly mafie, vysávající systém.

Z tohoto pohledu je nástup Putina vnímán pozitivně, jeho snaha posilovat stát se Rusům líbí. Obecně se líbí i jeho zahraniční politika. Ta se však už moc nezamlouvá mým diskutérům a ani mně. Prestiž státu se dá budovat různě, Rusové mají hluboce zakořeněno, že prestiž je totéž co strach a na základě toho také tak vystupují. Zbrojí a modernizují armádu až za hranu svých ekonomických možností a umožňuje to i fakt, že občané Ruska jsou ochotni vyměnit klesající životní úroveň za tu zdánlivou prestiž spočívající v růstu staronového hegemona.

V tomto ohledu je asi dobré zmínit jeden lehce zpozorovatelný aspekt ruské mentality. Rusy provází odvěký komplex méněcennosti. Už v minulosti se zoufale snažili vyrovnat se Francii (francouzský vliv v Rusku a trochu i ruský vliv ve Francii je stále patrný) posléze přebírali vše americké nebo britské. Dodnes se však u nás i jinde v Evropě mnozí na Rusy dívají jako na burany. Bohaté burany, které je snadné oškubat, ale není nutné jim projevovat respekt. Snaha toto překonat pak vede k mnohdy směšným a absurdním situacím. Na státní úrovni se tento komplex projevil například pořádáním olympiády.  S tímto komplexem se pojí i všechno to „balšoje“ a také stále živý kult „pabědy“, který se nevyhnutelně snoubí s komunistickou minulostí Ruska. Rusové se prakticky i pocitově snaží distancovat od porevolučních hrůzovlád, ale zároveň s nostalgií hledí na doby, kdy tahali za nitky světové politiky.

S výše uvedeným úzce souvisí vojensko - politické aktivity Ruska z nedávné doby. Anexe Krymu, angažovanost na východní Ukrajině a válka proti ISIL. Přiznám se, že jsem si po tom všem, co jsem na toto téma slyšel a četl, ani v tomto nebyl schopen dosud utvořit jednoznačný názor. Na jedné straně stojí chování v rozporu s mezinárodním právem, snahy silou prosadit své zájmy hlava nehlava, ale na druhé straně je nutné konstatovat, že vývoj na Ukrajině nabral velmi podivné obrátky a intervence EU byly velmi nešťastné a neprofesionální. Nelze prostě Rusko ignorovat a již vůbec nelze ignorovat onu prorusky orientovanou část Rusů i Ukrajinců (o nich se moc nemluví) na Ukrajině, stejně jako nacionalistické a oligarchické jevy, které ruku v ruce vedou tuto zemi do zoufalé bídy.

Podobné je to i s vojenskými operacemi v Sýrii. Bylo by pošetilé za nimi nevidět snahu Ruska stát se opět tím významným hráčem a obnovit svůj vliv v oblasti, na druhou stranu spolupráce s legitimní syrskou vládou, ať je jaká je, se jeví jako jediný rozumný způsob vojenské angažovanosti v oblasti, kde je situace nepřehledná a zoufale zatížená událostmi z minulosti.

 V současnosti opět eskaluje neukončený konflikt v Náhorním Karabachu a opět to bude Rusko, které bude mezi Arménií a Ázerbájdžánem tuto situaci řešit. Mohu mít opět výhrady k ruskému angažování se, ale nemohu se zbavit pocitu, že podpora Arménie proti Ázerbájdžánu je principiálně správná, jakkoli již teď zaznívají hlasy, že ne.

Nelze se na závěr nedotknout aktuálně ústřední ruské postavy: Vladimira Vladimiroviče Putina. Můj pohled na něj je stejně nejednoznačný jako na jeho politiku.  Na jedné straně má až příliš s bývalým režimem spojený agent KGB  jasně diktátorské sklony, na druhé straně je mimořádně schopným politikem s podporou vlastního národa, o které se drtivé většině státníků může jen zdát. Nabízí se však otázka, jestli je to dobře nebo špatně. A na tuto otázku vám ani sobě odpovědět neumím.