Jak indoktrinovat své i cizí děti

Indoktrinovat děti je nutnost. Musí to dělat rodina stejně jako škola. Důvod je prostý, z neindoktrinovaného dítěte vyroste asociál, který nemá zakořeněné pevné zásady, v horším případě publicista nebo dokonce politik.

Doktrína je nauka, opřená o nějakou autoritu nebo také soubor ustálených a neměnitelných zásad. Říká se jim někdy dogmata, a panuje poněkud neopodstatněný názor, že všechna dogmata jsou špatná. Indoktrinací může být nutnost čistit zuby nebo mýt ruce před jídlem. Indoktrinací může být i vštěpování zcela zásadních společenských norem a mravních zásad.

Předpokládám, že je pro každého normálního člověka přijatelné, když kdokoli vštěpuje dětem, že je špatné lhát, podvádět a krást. Platí-li to obecně, platí to pro řadového občana stejně jako pro prezidenta nebo premiéra (pro ně by to mělo platit ještě více). I to se může dítě dozvědět. Není také žádnou nežádoucí indoktrinací a žádnou pochybnou ideologií, pokud je dětem jasně vysvětlováno, že rasismus, xenofobie, homofobie, náboženská či rasová nesnášenlivost jsou zcela zavrženíhodné způsoby chování i uvažování.

Dětem (tím spíše dospělým) musí být zcela jasné, že ani toto neplatí nijak selektivně, ale naopak zcela obecně. Jsou-li děti seznamovány s hrůznými důsledky náboženské a rasové nesnášenlivosti vůči Židům, musí jim být jasné, že stejně nepřijatelné je to vůči muslimům nebo buddhistům nebo třeba kultu bílých veverek a v případě rasy proti černochům, Arabům, Romům nebo komukoli jinému. Úplně stejný respekt pak mají požívat lidé s jinou sexuální orientací, tělesným nebo duševním hendikepem a také s různou názorovou a politickou orientací ve smyslu možnosti své postoje beztrestně vyjádřit. To vše pochopitelně v mezích zákonů a obecných společenských a etických norem.

Myslím si, že těmito zásadami se má řídit rodič a také učitel či kdokoli jiný, kdo na dítě působí. Výše uvedené není žádnou věcí názoru, to jsou obecné principy, na kterých stojí moderní demokratická společnost, a naopak vše, co těmto zcela základním principům odporuje, je třeba jasně odsoudit a takto to i dětem prezentovat, protože přesně tento příklad by děti měly mít. V kontextu toho je pak zcela liché volání po nějaké nestrannosti nebo vyváženosti. Stejně jako nemůžeme říci, že správnost rozhodnutí krást nebo nekrást, je věcí názoru, nemůže ani říci, že projevy rasismu proti někomu jsou špatné a proti jinému správné.

Zcela jasné jsou i třeba obecné zásady ochrany přírody a životního prostředí. Laici i odborníci se mohou lišit názory na to, jakými způsoby se má to či ono provádět, ale obecně je neoddiskutovatelné, že ochrana životního prostředí a přírody je správná a nutná. Stejně absurdní mi přijde představa, že učitelé a jiní spoluvychovatelé dětí se mají omezit na výuku faktů a nikterak neindoktrinovat děti jejich hodnocením. To je naprostý nesmysl. Pedagog musí jen dbát na to, aby se držel právě oněch obecně platných norem a jejich důsledků, a neprojektoval do výuky své osobní názory a pocity, a pokud tak učiní, jasně deklaroval, že jsou to jen jeho názory, o kterých je možné diskutovat.

V perexu jsem žertem zmínil v souvislosti s asociály publicisty a politiky. Je to pochopitelně nadsázka, přestože asociálně a mimo pravidla obecných morálních zásad se chová mnoho politiků i mnoho publicistů, což také vysvětluje moji motivaci k napsání tohoto článku.