Jádro pudla

Mameluk s hašašírou, majíce vroubek a máslo na hlavě, šli do Canosy. Nejdříve se koukali jako kakabusové, pak jako by spadli z višně, ale nakonec byli v sedmém nebi.

České frazémy, 1. díl

Před nějakým časem (už to budou tři roky) jsem se primárně pro vlastní potěchu pokusil prostudovat, shromáždit a „literárně“ zpracovat specifické frazémy podle jejich původu. Nejprve antické a pak starozákonní. Najdete je v takto nazvaných rubrikách na mém blogu.

Bavilo mě to natolik, že jsem se ke „sběru a zkoumání“ frazémů počal občas vracet. Shromažďuji převážně frazémy s poněkud zastřeným významem a mnohdy neznámým příběhem, což dává takovému počínání určitý smysl, protože vykládat většinu pořekadel, pranostik, ustálených rčení a přirovnání je zbytečné a jejich prostý výčet lze snadno najít ve frazeologických slovnících. Nicméně si trochu teorie neodpustím:

Frazémy jsou ustálená spojení slov, která mají celistvý, často obrazný význam, který většinou nelze přímo odvodit od smyslu jednotlivých slov.

Frazémy lze kromě tématu, původu a podobných kritérií lze dělit i lingvisticky:

Frazémy nevětné:

Jmenné s jedním obrazným výrazem (vlčí mák, černý pasažér)

Jmenné obrazné jako celek (bílá vrána, šedá eminence)

Ustálená přirovnání (mlčí jako hrob, chudý jako kostelní myš)

Rčení (koupil zajíce v pytli, slyšel trávu růst)

Okřídlená slova či slovní spojení (Achylova pata, danajský dar)

Frazémy větné

Přísloví (všude dobře, doma nejlépe)

Pranostika (Medardova kápě, čtyřicet dní kape)

Pořekadlo (i mistr tesař se utne)

Okřídlená věta (kostky jsou vrženy, vím, že nic nevím)

Tento článek volně navazuje na první „nesystémový“ blog nazvaný „Himlhergotdonrvetrkruncajselement, ve kterém vysvětluji smysl výrazů většinou cizího původu. V tomto pojednání půjde spíše o příběhy okřídlených slov a vět s historickým či literárním pozadím. Jeden takový je uveden už v názvu článku. Předpokládám, že většina z vás obrat „jádro pudla“ už slyšela a také chápe jeho smysl. Každý ale možná neví, odkud pochází a co se za zdánlivě nelogickým obratem skrývá.

Jádro pudla

„Das also war des Pudels Kern.“ (“Tak tohle bylo to jádro pudla“), zvolá doktor Faust, když zjistí, že černý pudl, který se mu zjevuje, je ďábel. Johann Wolfgang Goethe ve své veršované tragédii líčí příběh učeného doktora Fausta, který mimo jiné hledá kámen mudrců a elixír života, přičemž je odhodlán upsat se i ďáblu, aby dosáhl všeho vědění. Jednou se k němu přidá černý pudl, lísá se a nenechá se odehnat. Následuje ho domů a usadí se ve studovně za kamna. Postupně se zvětšuje a proměňuje až dostane podobu Mefistofela, který Faustovi slíbí poznat všechny taje i rozkoše světa. Výraz „Jádro pudla“ tedy znamená pochopení určitého smyslu, podstaty nebo i léčky.

Platil jako mourovatej

Rčení vyjadřující nadstandardní platbu má dvě různá vysvětlení. Slovo „mourovatý“ může mít souvislost s mouřeníny, kteří byli kdysi kdesi zatížení vyššími platbami, ale nabízí se i souvislost s morem nakaženými (podezřelými z nakažení), kteří se bránili deportaci úplatky.

Císařský řez

Chirurgické vynětí novorozence z matčina těla má skutečně souvislost s císařem, respektive s tím, kdo dal tomuto titulu jméno – s Caesarem, který údajně přišel na svět tímto způsobem. Není bez zajímavosti, že jméno Caesar má v latině spojitost s řezáním. Jméno Julia Gaia by se dalo přeložit jako „Řezáč“.

Šel do Canossy

Pěšky jako kajícník putoval římský král Jindřich IV. ze Špýru přes Alpy do severoitalského hradu Canossa, aby zde u papeže Řehoře VII. vyprosil zrušení církevní klatby. Byl to vrcholný okamžik papežského triumfu ve sporu o investituru a úsloví „cesta do Canossy“ se používá (spíše používalo) jako metafora pro ponižující prosbu o milost.

Devátá vlna

Jde o metaforické označení pro vyvrcholení negativní gradace. Podstatou je vžitá, nikoli zcela exaktně obhajitelná představa, že každá devátá vlna je největší a tím ve vlnobití nejnebezpečnější.

Mít máslo na hlavě

Znamená být vinen, mít za sebou něco nečestného, být zatížen něčím, co může člověka činit zranitelným a kritizovaným. Nesporně toto označení souvisí se středověkým trestem pro nepoctivé obchodnice s máslem, které musely stát na pranýři s hroudou másla na hlavě. To, když se rozpustilo, jim znečistilo vlasy i oblečení, což byla veřejná ostuda a potupa.

Slaměný vdovec (vdova)

Označení toho z manželů, který je dočasně bez svého protějšku, musíme hledat v německém prostředí. Jde o označení „Strohwitwer“, který pochází ze slova Strohmann, což není nic jiného než slaměný strašák na poli či zahradě.

Je v limbu

Je všeobecně známo, že se jedná o synonymum spánku. Latinský výraz „limbus“ značí okraj a v teologickém smyslu se jedná o jakési předpeklí. V tomto smyslu znamenal výraz „být v limbu“ spíše bezvědomí nebo předsmrtný stav. Není vyloučeno, že s limbem souvisí i jméno pro druh borovice, která se pro svoji extrémní odolnost sází na okraje lesů.

Mít vroubek

V dnešní době se tento výraz používá pro vyjádření určitého morálního dluhu, pro něco, co není odpuštěno, co si jeden na druhého dobře pamatuje. Původ frazému se však týká faktického dluhu, stejně tak je to i s vroubkem, který se vyřezával na hůlkách věřitele i dlužníka, což ve středověku i později v prostředí negramotných občanů nahrazovalo dlužní úpis.

Kouká jako kakabus

Kdybych někomu řekl, že kouká jako začouzený hrnec, možná by se na mě začal dívat jako kakabus, aniž by tušil, že je to totéž. Ano, kakabus je hrnec z ohniště. Proč byl s touto věcí spojen výraz lidské tváře není úplně jasné, ale je to vědecky dokázané.

Spadl z višně

Takto se dá označit člověk naivní, mající nerealistické představy či požadavky. Výraz se však dá použít i pro toho, kdo se nejapně vymlouvá, což má blíže k údajnému původu rčení. Je to vlastně taková staropražská bulvární zpráva, s čímž souvisí i poněkud pochybná hodnověrnost. Na pád z višně se prý vymlouval známý záletník, jakýsi Bayer, kterého manžel sličné paní Lucie pan Češpiva shodil ze žebříku, po kterém se chtěl vyšplhat do ložnice jeho ženy. Ten posléze svá zranění vysvětloval pádem z višně, ale zapomněl, že nikde v okolí žádná višeň není. A tak se to mezi pražskými měšťany vžilo.

Být v sedmém nebi

Obrazně to znamená být nevýslovně šťastný, nicméně z logiky věci by to mělo vyjadřovat stav po smrti, kdy se duše ctnostného nebožtíka dostane do bezprostřední blízkosti Boha – do sedmého nebe. Představa existence sedmi soustředných nebeských kruhů v jejichž středu se nachází náš vesmír, je velmi stará. Od Sumerů ji převzali Babylóňané, Chaldejci a posléze Židé. Tyto představy zapracovala především židovská mystika – kabala. V bibli žádnou zmínku o sedmi nebích nenalezneme, i v křesťanství to patří do oblasti mystiky. Naproti tomu islám koncepci sedmi nebes do svého kánonu přijal, sedmé nebe se stalo sídlem Alláha a cílem duchovní cesty člověka. Jednou z klíčových událostí islámu je zázračná noční cesta proroka Mohameda z Mekky do Jeruzaléma (Isrá) a jeho následný vzestup na nebesa (Mi’rádž), kde mluvil s Bohem a přijal od něho modlitby povinné pro muslimy, přičemž tato cesta je zmíněna v Koránu a detailně popsána v hadísech.

Mameluk a hašašíra

Co mají tyto roztomilé české zkomoleniny společného a v čem se jejich původ zásadně liší? Poměrně paradoxně vyjadřují něco docela podobného. Když mi kdysi babička říkala, že jsem mameluk, bylo to tehdy, když jsem něco rozbil nebo hloupého udělal, což docela sedí, protože takovým slovem obecně označujeme nešiku nebo takového roztomilého blbečka. Hašašírou je (spíše byl) označován podobný typ člověka, přičemž se to dotýká i jeho neupraveného zjevu, tedy něco jako hastroš. Společné mají oba výrazy i to, že pochází z arabštiny, tedy z prostředí islámu. Mameluci, respektive mamlúci byli nearabští vojenští otroci, kteří tvořili elitní jednotky arabských dynastií. Z otroků se ale postupem času stala rytířská společenská vrstva, která se nakonec stala vládnoucí třídou v některých zemích, nejvýznamnější byl mamlucký sultanát v Egyptě, který finálně rozvrátil až Napoleon.

Hašašíra je zkomoleninou arabského slova Ḥashshāshīn (Hašašín, poevropštěně Asasín). Asasíni jsou obecně vnímáni jako spolek nájemných vrahů, ve skutečnosti, aniž by neplatilo předchozí zařazení, to ale byla ismáílitská sekta, která ovládala roztroušená území a pevnosti od Persie po Sýrii. Jejím zakladatelem byl Hasan-ibn-Sabbáh (Stařec z hory), jehož se obával i Saladin, který se těšil u křesťanských válečníků značnému respektu, což platí i pro Hasana. Samotné slovo „Hašašín“ znamená požívači hašiše, což se stalo i předmětem různých legend, kteréžto mají často reálný základ. Sekta zanikla až s invazí Mongolů. Jak se ale s muslimských „Rangers“ stali čeští hašašírové a mameluci, není úplně jasné.