Já si to, Vicanoho, bohužel taky pamatuju!

Za všechno nemůže Nohavica, za všechno nemůže Babiš, a dokonce za vše nemůže ani Putin. Všichni zmínění však mohou za to, co provedli a co dělají.

Je to už nějaký čas, co jsem dospěl k rozhodnutí, že autora Divného století, Mikymauzolea a jiných desek se skutečnými hudebními a textařskými skvosty nechám na pokoji. Že se prostě smířím se skutečností, že můj z mládí oblíbený autor, stejně jako mnozí jiní nadaní básníci i hudebníci příliš cti a pevného charakteru nepobral. Že překousnu jeho dřívější i aktuální selhání a nezanevřu na jeho neangažovanou zhudebněnou poezii. Jenomže ono to nějak nejde. U popových „hvězd“ nepotřebuji řešit jejich loajalitu k jakémukoli režimu a k jakémukoli potentátovi, ale u primárně angažovaného folkaře je to dost těžké.

Aktuální Nohavicův počin, kterým opět poněkud rozvířil média, tedy naštval mimo jiné publicisty, kteří to dost možná vnímají podobně jako já, je vlastně v podstatě dobrý. Myšlenka, že lidé rádi svalují svá vlastní selhání, své chyby a neúspěchy na někoho jiného, sice není originální, ale je jistě relevantní. Jasně, „za všechno můžou oni“ my jsme v tom nevině, to je často opakovaná výmluva. Problém je ovšem v tom, že reálně existují skuteční viníci, kteří jsou zodpovědní za skutečné nepravosti i zločiny. Jsem přesvědčen, že angažovaný umělec (každý umělec se v určitém smyslu nějak angažuje) by měl ty skutečné viníky „natřít“, dle svého přístupu rozcupovat nebo zesměšnit, burcovat lidi, aby se se zlem nesmiřovali, nerelativizovali ho, ale aktivně proti němu vystupovali.

Je mi líto, ale ve zmíněné písni činí Nohavica pravý opak. Relativizuje zjevné zlo jménem Putin, mezi řádky omlouvá selhání a lumpárny Andreje Babiše, a ještě si k tomu přihřívá polívčičku svého vlastního pocitu ublíženosti. Přijde mi to hloupé, nemorální a ve vztahu k sobě samému falešné. Každý umělec bývá poněkud ješitný a sebestředný a tato skutečnost se počne významněji projevovat v okamžiku, kdy umělecky vyhoří, nedokáže navázat na svá skvělá díla, a místo toho, aby se s tím v relativně pokročilém věku prostě smířil a úspěšně žil z toho, co dokázal dříve, potřebuje nesmyslnými kontroverzními počiny na sebe upozorňovat.

Přesně tak s neskrývanou lítostí vnímám Jaromíra Nohavicu. Toho Darmoděje, který kdysi pil a činil všemožné lumpárny, ale byl snad sám k sobě v boji se svými démony upřímný. Já si to pamatuju. Myslím si, že současný (jak sám sebe nazval) „Vicanoha“ je už jen prorok falešné morálky a stavěč zkreslených zrcadel. Mnoho lidí ho stále miluje a mnoho lidí ho pozitivně vnímá i v té jeho aktuální podobě, v podobě uměleckého „populisty“, který oslovuje určitou část veřejnosti tím, že nám podsouvá, že není žádné dobro a zlo, že morálka i čest jsou zcela relativní pojmy a patrně neexistuje ani pravda a lež, ta pravda a lež, o nichž kdysi napsal píseň patrně jiný Nohavica.