Italské prázdniny - svéráz národního turismu

Už když psal Dante svoji Božskou komedii, položil tím asi základy italské turistiky. Spíše se však Svaz turistů italských nechal inspirovat tímto dílem. Do Ráje totiž vede cesta pouze přes Očistec a Peklo.

Itálie je turisticky přívětivá a nadmíru zajímavá země, o tom nemůže být pochyb. Je-li taková celá, je její severní část k tomuto účelu přímo předurčena.  Když pominu centrální Alpy, jsou tím opravdovým rájem Dolomity a přilehlá horstva. Jeden až tři tisíce metrů vysoké skalnaté hory uspokojí lezce, alpinisty i řadové turisty. Pro každého se najde bezpočet míst a možností. Každý si zde dle své nátury může také užít spoustu legrace.  To, co je v rakouských a německých horách v přeneseném smyslu seriózním představením, mění se nevyhnutelně v Itálii v komedii dell´arte.

Aby rozloha a členitost terénu se značným převýšením nebyly jedinými dobrodružnými aspekty turistických výprav, rozhodli se příslušné italské státní i nestátní organizace vstoupit do procesu organizace této činnosti. Učinili tak s ryze italským entuziasmem, který, jak známo, vždy časem vyprchá, aby byl opět v budoucnu vzkříšen. V umění je tento přístup úžasný, vede ke střídání uměleckých směrů a technik a činí tak tuto sféru pestrou a neotřelou. V oblasti map, značení turistických cest, informačních ploch i tiskovin je však tento přístup spíše snahou učinit z horských túr dobrodružnou hru, jejíž princip se dá vyjádřit otázkami: kde to jsme, kampak asi tak dojdeme a kdy?

Těm, kteří nemají zkušenost s pohybem po italských turistických trasách, je nutno sdělit, že český turista, který se doma jistě pohybuje krajinou od rozcestníku k rozcestníku po cestách čtyřmi barvami značenými, má v Itálii po několika minutách pocit, že zešílel on, nebo ti, kdo tady něco značili. V duchu jsem se mnohokráte omluvil značkačům Svazu turistů českých za neuctivá slova, která jsem kdy pronesl na jejich adresu, nebyla-li někdy značka na rozcestí dobře viditelná a já se musel několik set metrů vracet. Kdyby dobře fungovala EU, už by tito dobří lidé byli dávno angažování na Apeninském poloostrově a na následujících tři sta let by měli dostatek práce.

Samotný princip značení je rozdílný, je zde totiž jen „červená“, ale to by ani nevadilo. V bílém poli mezi dvěma červenými proužky (u nás je to v souladu s naší logikou obráceně) by mělo být číslo cesty. Problém však nastává v okamžiku, když tyto cesty (tím méně jejich čísla) nikterak neodpovídají turistickým mapám, a to ve všemožných kombinacích. Na mapách jsou neexistující cesty a mnohé reálné cesty nechali tvůrce map zcela chladnými. Zvláštní kategorií jsou pak značené cesty, které v rozporu s mapou nikam nevedou, přičemž se většinou nejedná o nějaký omyl. Došel jsem několikrát po jasně viditelných značkách k té poslední, za kterou byl zátaras a za ním stometrová zcela kolmá skalní stěna.   

Údaje na rozcestnících a směrovkách si zaslouží též několik slov. Informace na nich jsou někdy v hodinách, někdy v kilometrech a někdy je uvedeno pouze bezrozměrné číslo, které vás má udržet v napětí, jestli je cílové místo vzdáleno 15 minut nebo 15 kilometrů.  Navíc často neodkazují na tatáž místa, na jednom je cosi vzdálené půl hodiny, na dalším rozcestníku už o tom není zmínka a je zde naopak „konečnou stanicí" tři hodiny vzdálený vrchol dva a půl tisíce metrů vysoké hory, jejíž jméno však není zaneseno v mapě, a tak nikdo v dané chvíli neví, že je to hora. K tomu je ještě tento časový údaj nastavený na plíce a nohy Reinholda Messnera v jeho nejlepších letech (asi z úcty k němu, protože z této oblasti pochází), neboť průměrný alpinista to jde hodin šest, netrénovaný jedinec deset a soudného člověka by ani nenapadlo absolvovat dvoukilometrové převýšení v pětatřicetistupňovém vedru po cestě, která při nejbližší příležitosti zmizí mezi skalinami či kdesi v suti. To ovšem dopředu nepoučený český turista neví, takže nadšeně vyrazí zdolat domnělé blízké místo s představou výstupu na Kozákov a až po několikahodinovém úporném výstupu nad hranici lesa zjistí, že se jal dobýt horu podobnou Lomnickému štítu a to ještě z nadmořské výšky Komárna. Má-li sportovního ducha, horu dobude, a pak odpoledním sestupem s dvoukilometrovým „přenížením“ dostane svoje zadní končetiny do stavu, který mu druhý den umožní názorně zjistit, jak se žije paraplegikům.

S těmito záludnostmi jsem se seznámil již před mnoha lety, ale vždy a znovu naletím rafinované dezinformaci, kdykoli se vydám jinou než důvěrně známou nebo všeobecné používanou cestou.  Naposledy to byl onen mnohakilometrový nádherný travers pohořím Monte Balda, který končil onou stometrovou stěnou a vylučoval jakoukoli jinou možnost, než se po stejné cestě vrátit, byť mapa nabádala jít dále, stěna nestěna, rokle nerokle. Ve stejném pohoří jsem se před lety v suti ledovcového dolu beznadějně ztratil, protože ausgerechnet zrovna zde někomu došla v plechovce barva. Intuitivně jsem sestoupil neznámým valem až téměř ke střeše kostela  jednoho malebného městečka, které však bylo opět vystavěno pod skalním srázem. Noční výstup zpátky na hřeben mám dosud v živé paměti.

Spoustu legrace si však užijete, i když se nevydáte dobývat skalní štíty. V jednom „odpočinkovém dni“ jsme pojali nápad projít se po jakési naučné stezce, kterou jsme dříve při jiné túře náhodou objevili. Zajímavé na ní bylo, že nikde nezačínala a nikde nekončila, náhle se prostě na jedné z cest, jež se chaoticky kroutí duby porostlým skalnatým svahem, vyrostla tabule, která vzorně a trojjazyčně informovala o zde rostoucích stromech, tedy o dubech.  Po dalších sto metrech stála další, trochu jiného formátu a pouze dvojjazyčná. Její autor chtěl patrně vyjádřit své antigermánské smýšlení tím, že vyřadil němčinu, nedbaje na to, že 95% uživatelů této cesty budou Němci. Autor třetí informační tabule se už projevil jako pravý vlastenec, protože pro text pojednávající o zdejších bylinách použil jen italštinu, a jelikož se neobtěžoval názvy rostlin opatřit ani latinskými názvy, učinil ho pro prakticky všechny návštěvníky zcela nesrozumitelným. Předpokládal jsem, že na další tabuli budou v souladu s logikou věci pouze obrázky bez textu, ale nechoďte na Italy s logikou. Na dalším stanovišti byla velká turistická mapa, která velmi pečlivě zobrazovala vše možné, jenom ne tuto naučnou stezku. Další tabuli jsme nenašli.

Abych nebyl neobjektivní, jsou zde i cesty vzorně značené, které jsou i v podivuhodném souladu s mapami. Jedna taková vede  k Lago di Ledro. Její první část je shodná se silničkou vysekanou a protunelovanou v kolmém skalním masivu a její druhá polovina vede roklí, jež je pro všechny  čtvernožce (včetně kamzíků) schůdná opět jen dlážděným traversem. Tady jsou značky v nadživotní velikosti každých pět metrů, aby se snad nějaký nezodpovědný návštěvník nepokusil odlétnout nebo si zkrátit cestu po vzoru gekonů po zcela hladké mnohasetmetrové stěně. Na této cestě je zajímavé, že z důvodu bezpečnosti je opatřena mohutným, stylovým a velmi vkusným zábradlím, které však není téměř ukotveno k zemi, takže pokud by se o něj nějaký hmotnější turista pokusil opřít, odlétl by, aniž by tuto nezodpovědnost měl v plánu.

Tato specifika turismu nikterak nevybočují z obecných principů, které nezkušené překvapí a zkušené vždy spolehlivě v Itálii pobaví. Možná, že ještě autentičtěji vykreslí naturel Italů zážitky spojené s cestováním v dopravních prostředcích, ale o tom až příště.